Když jsem přišel před vchod do bytu, stála před ním krabice. Vzal jsem ji a nechal si ji na tříděný odpad. Po chvíli kdosi zaklepal, byl to pan soused. Viděl jsem ho poprvé, postupně ho však obklopili ostatní, které už znám. Začalo to tim, že nezavírám dvěře, pouštim si nahlas hudbu, pokračovalo to větou o mých návštěvách a divných lidech a skončilo pětiminutovým diskurzem o tom, že tam bydlí deset let a nikdy neměli problémy. A od té doby, co jsem se tam nastěhoval…už je toho zkratka moc. Kdosi jim rozbil okno, ukradl foťák, šperky a počítač. Přišel jsem zrovna z kurzu francouzštiny. Začal jsem mu vysvětloval, že u mě, až na jednoho přítele z Lyonu, nebyl za poslední dva měsíce nikdo. Že dnes jsem je nechal otevřené, protože měl přijít týpek, co mi má opravit kohoutek. Moc ho to neuklidnilo a pokračoval. Vybalil jsem na něj: Jaime pas le facon dont vous me parlez – Nelíbí se mi způsob, jakým se mnou mluvíte (to se mi líbilo, neboť to znělo opravdu francouzsky), a omluvil se za tu hudbu, protože je docela dobře možné, že ji někdy slyšeli (subwoofer zejo).
Rozhovor se po chvíli uvolnil, řikal, že mě z ničeho neobviňuje, ale zopakoval, že od tý doby, co sem se nastěhoval, je tu nebezpečno. Hmmm. Nakonec mi řekl, že sem gentil (hodný) a spolu s družkou mi ukázali, jak jim rozbili okno. Následně přijeli poli cajti, my si podali v dobrém ruce, on se omluvil, že byl enervé , a já se šel navečeřet. Jídlo mi to přeci jen znechutilo. Následný čaj už ne.
Přemýšlel jsem, jak moc by mě nasralo (nasere), kdyby mi ukradli notebook a foťák, můj jediný pro zloděje cenný majetek. K zaveru sem nedosel.
Dnes odjíždím vlakem do Lille, za Vojtěchem a bez lístku. Když se k němu nedostanu, tak z toho bude alespoň pěkné vyprávění o pobytu na záchodě, na policejní stanici, neexistující adrese na pokutě…či nějak tak). Ya des cigales dans la fourmiliere !