Tuesday, 26 June 2007

S blogem jsem už skon čil.

A s Francii skon čím za chvíli. Dojemný poslední příspěvek nečekej.
Pa milý čtenáři.

Tuesday, 24 April 2007

Wednesday, 18 April 2007

Hori, Riiiho, Hori...

je pisnicka, kterou jsem se naucil na hudebni nauce. Napada me proto, ze cestou do prace jsem videl dva dohorivajici automobily a jeden uz nalozeny na odtahovaci. Zastavky jsou na tom stejne jako vzdy, rozbite. Bude sranda...

Tuesday, 17 April 2007

Za 5 dni volby…

Tuto neděli 22.dubna to začne, čeká nás první kolo prezidentských voleb. Pokud žádný z kandidátů v prvním kole nevyhraje nadpoloviční většinou, 5.května přijde kolo druhé jen mezi dvěma nejsilnějšími. Většina mých spolupracovníků zatím neví, kterého z těch dvanácti zaškrtnout. Ti rozhodní jako lidé z neziskového sektoru vybírají levici. Jsou tu i tací, kteří budou volit bíle (pro nikoho). Ve volebním dění se ve své pracovní skupině orientuji nejvíce. Jim je to ukradené. Ti víc extrémní možná jen v skrytu duše doufají, že vyhraje Le Pen nebo Sarkozy, neboť „už dlouho nedemonstrovali“ . Dokonce už jsem několikrát zaslechl názor, že pokud se do druhého kola dostane opravdu Le Pen se Sarkozym, je lepší volit Le Pena, aby vznikla občanská válka, a následně ta dlouho očekávaná Šestá Republika. Problém levice je množství kandidátů bez jediného leadera. Dříve se myslelo, že by tuto roli mohla zastávat Segolene Royal za Parti Socialiste, ale francouzské kolektivní vědomí ji dnes chápe jako neschopnou/nevhodnou. A tak levicoví voliči budou hlasovat nejspíše obdobně jako v roce 2002, tak pět procent pro pošťáka Besancenota (Ligue communiste révolutionnaire) i pro Arlette Laguiller (Lutte ouvrière), zbytek pro Marie-George Buffet (Parti Communiste)a Segolene Royal...zatímco rasisti dají hlas Le Penovi, bohatí Sarkozymu (aby jim snížil ISF- daň pro vlastníky majetku vyšší než 760 000 euro) a zbytek pro středopravicového kandidáta Francois Bayouru. Takto zjednodušovat samozřejmě nejde, ale lepšímu pochopení to snad pomůže.
Spíše než politiku je zajímavější pozorovat přístup společnosti. Až na dva lidi jsem tu nepotkal nikoho, kdo by svůj výběr dokázal vysvětlit, kdo by četl program svého kandidáta. Na meetingu, podle výzkumu veřejného mínění druhého nejsilnějšího kandidáta, Francois Bayrou bylo v čtyřistatisícové grenobelské aglomeraci odhadem 800 lidí. Naproti tomu jedno z pěti francouzských nejvíce sledovaných videí na youtube se jmenuje: Le Vrai Sarkozy. Sugestivně se v něm míchají policejní záběry z předměstí s hudbou a proslovy maďarského hlupáka Sarkozyho. Jediná pozorovatelná změna v ulicích jsou plakáty, ale ne jen tak všude. Po minulých volbách se zpřísnily zákony a tudíž jsou jen na předem připravených dvanácti tabulích před radnicemi a ostatními státními institucemi. Podle nového zákona také plakáty nesmí obsahovat kombinace barev francouzské vlajky pokud nejsou součástí loga strany kandidáta. Možná, že to nebyl vůbec špatný nápad, je však smutné, že dnes už ve většině demokracií rozhoduje o budoucím směřováním země barva plakátů.

Friday, 6 April 2007

Asi není na koho, sveďme to na cizince…

Když jsem přišel před vchod do bytu, stála před ním krabice. Vzal jsem ji a nechal si ji na tříděný odpad. Po chvíli kdosi zaklepal, byl to pan soused. Viděl jsem ho poprvé, postupně ho však obklopili ostatní, které už znám. Začalo to tim, že nezavírám dvěře, pouštim si nahlas hudbu, pokračovalo to větou o mých návštěvách a divných lidech a skončilo pětiminutovým diskurzem o tom, že tam bydlí deset let a nikdy neměli problémy. A od té doby, co jsem se tam nastěhoval…už je toho zkratka moc. Kdosi jim rozbil okno, ukradl foťák, šperky a počítač. Přišel jsem zrovna z kurzu francouzštiny. Začal jsem mu vysvětloval, že u mě, až na jednoho přítele z Lyonu, nebyl za poslední dva měsíce nikdo. Že dnes jsem je nechal otevřené, protože měl přijít týpek, co mi má opravit kohoutek. Moc ho to neuklidnilo a pokračoval. Vybalil jsem na něj: Jaime pas le facon dont vous me parlez – Nelíbí se mi způsob, jakým se mnou mluvíte (to se mi líbilo, neboť to znělo opravdu francouzsky), a omluvil se za tu hudbu, protože je docela dobře možné, že ji někdy slyšeli (subwoofer zejo).
Rozhovor se po chvíli uvolnil, řikal, že mě z ničeho neobviňuje, ale zopakoval, že od tý doby, co sem se nastěhoval, je tu nebezpečno. Hmmm. Nakonec mi řekl, že sem gentil (hodný) a spolu s družkou mi ukázali, jak jim rozbili okno. Následně přijeli poli cajti, my si podali v dobrém ruce, on se omluvil, že byl enervé , a já se šel navečeřet. Jídlo mi to přeci jen znechutilo. Následný čaj už ne.
Přemýšlel jsem, jak moc by mě nasralo (nasere), kdyby mi ukradli notebook a foťák, můj jediný pro zloděje cenný majetek. K zaveru sem nedosel.
Dnes odjíždím vlakem do Lille, za Vojtěchem a bez lístku. Když se k němu nedostanu, tak z toho bude alespoň pěkné vyprávění o pobytu na záchodě, na policejní stanici, neexistující adrese na pokutě…či nějak tak). Ya des cigales dans la fourmiliere !

Wednesday, 4 April 2007

Compagnons d'Emmaüs







První emauzský dům byl založen v roce 1949.Dnes jich po světě existuje kolem 300, zejmena ve Frankofonii. Jsou určeny pro bezdomovce, ale i pro ty, kteří si z různých důvodů nemohou najít práci (francouzština to vyjadřuje vágněji - dans la précarité – v nejistotě). Denně do nich lidé zdarma přiváží staré věci, které jsou následně přetříděny a vystaveny za nízké ceny v prodejně. Jedná se hlavně o nábytek, nádobí, knihy, oblečení a elektroniku. Prodejci (tzv.společníci-les compagnons) se společně stravují a dostávají „kapesné“, většina z nich na místě i bydlí. Mimo to občasně pořádají humanitární akce ve formě naloženého kamionu nezbytnostmi – poslední z Grenoblu vyjel do Sarajeva. Zhruba před měsícem umřel zakladatel těchto domů, katolický kněz l’Abbé Pierre. V českých mediích se tato zpráva téměř neobjevila. Vybavuji si jen sloupek v časopisu Týden. Tady se jeho fotografie objevila na všech titulních stranách největších periodik. Nedlouho před jeho smrtí se však nechal slyšet, že se na svou smrt těší, neboť to pro něho znamená setkání s bohem.
Katein pondělí projekt je právě výpomoc v jednom ze dvou grenobelských emauzských domů. Mají připravit výstavu za účelem jejich propagace. Poprosili mě, jestli bych jim neudělal pár fotografií.
vojtech a dit...
Neni to zrovna tak jak rikas. Vzdyt to vsechno zacalo v zime 1954, kdy na ulici umrzali bezdomovci. Tak ztropil povyk na RTL a druhej den ziskal 500 melounu franku(cca 8 mil euro) od dobrovolnejch darcu(napr Ch. Chaplin dal 2 mil.).. A tak zaclo zakladani emauzskejch komunit, pro lidi bezdomova(coz ale neznamena jen archetypy Hlavaku v Praze, ale i milion dalsich typu lidi co se na ulici dostanou), jedinou podminkou pro prijeti bylo (a je), ze na tom dome musej pracovat(opravy, participace pri priprave jidla, atp.) a az sekundarne vznikla vetev "Action sociale et logement" (cinnost socialni a co se tyce bydleni), tedy to, co jsme navstivili spolu v Grenoblu a to co tu mas foceny. Jinak jak rikas, tady humbuk(kdo se neobjevil na pohrbu, byl za lamu), pohrebni obrad v Notre Damme(Sarko, Segolene, Bayrou, a ja nevim kdo jeste. Asi tri tejdny po jeho pohrbu v malym mestecku Seine-Maritime, ukazovali v tv, jak furt putujou znamy, bejvali bezdomovci, uctivatele k jeho hrobu. Jinak samo fr. wiki, zejo.

Sunday, 1 April 2007

Feignant...

Byla tu Marie-George Buffet. Byl tu i Jose Bove. A ja stale nejsem s to neco napsat. Tak brzy...(snad)

Le Jardinage

Můj projekt od středy do pátku je teď práce na jedné ze Zahrad Solidarity. Solidární je proto, že je otevřená denně a kdokoliv do ní může přijít hrabat, rýt, rýpat,jezdit s kolečkem... Na ošetření rostlin se používají jen biologické prostředky, které se z velké části připravují přímo na místě/pesticid vyluhovaný z kopřiv aj./. Nás dobrovolníků je osm, v současné době ji připravujeme na jarní satbu (rýpeme a stavíme kompost), později bychom měli také pracovat s dětmi z mateřské školky, kteří každý den přichází do svého koutku. Za zahradu je odpovědná Amélie (na fotkách v oranžovém). Na začátku projektu nám četla části z úspěšné žádosti o grant na 60000E- zahrada zbyla dnes jedním z mála míst pro setkávání všech kultur, sociální vztahy se v ní tvoří nenuceně a přirozeně, návrat ke kořenům (obrazně i doslovně). Vždycky na mě zapůsobí její filosofické úvahy – naposledy srovnávala lidské bytí s květinami, anebo když vyprávěla o tom, že někteří lidé chodí do zahrady vykonávat jen určité práce- například kuřák v klobouku chodí jen rýpat – když mluví, tak neděla také nic jiného – ale to už je možná jen etymologická interpretace čecha. V poledne někdo ze zahrady uvaří pro ostatní oběd, kteří mu následně zaplatí část z ceny podle propočtu. Cena na člověka se tak pohybuje kolem eura, neboť se ve velkém využívají produkty zahrady – teď jsou to hlavně různé druhy zelí.









Wednesday, 28 March 2007

Ahoj Pratele,

jsem tu jen na skok. Zitra nebo pozitri prijdu znova a postnu fotky z prace, co ted delam,a mozna i z hor. Vecer jdu na meeting Marie-George Buffet - kandidatka Parti Communiste na prezidentku - takze mozna i fotky odtamtud. Od Stepana jsem dostal na horach REFLEX a me napada, ze dnes bych NEVER MORE dal dopisu od zastupkyne reditele AG Stepanska (pro vysvetleni- ve tretim rocniku jsem se ucil NJ,predtim FJ).

Dobrý den, odpovídám na Vaše předchozí maily,v nichž jste mi sice velmi podrobně, ale způsobem mírně řečeno zcela nevhodným vysvětlil, jak je to s Vaší francouzštinou. Konzultovala jsem vše s profesorkou Kolmanovou, která vyučuje ve třídách s rozšířenou výukou francouzštiny.Také ona je přesvědčena o nutnosti vykonat rozdílovou zkoušku. Obávám se, že Vy totiž zaměňujete dva pojmy: znalost franc. jazyka a znalost učiva z předmětu francouzština za 3.rocník. Obracejte se tedy už jen výhradně na profesorku Janu Kolmanovou - smluvíte si termín vykonání rozdílové zkoušky. Vzhledem k tomu, že zatím nejste zařazen do žádné konkrétní třídy, měním svou původní informaci o zařazení do volitelných předmětů. Zvolíte si je po nástupu do třídy. Mgr.Pavla Křížová, zást. ředitele AG

Takze se nedivme; kdyz po gymnaziu neumime jazyky; zamenujeme totiz dva pojmy.
p

Sunday, 18 March 2007

Schizophrénie

Statistiquement, on observe que chez les hommes la maladie se déclare cliniquement durant la fin de l'adolescence, alors que pour les femmes cela est parfois plus tardif. Que les enfants nés en hiver sont aussi statistiquement plus affectés. Que les hommes toujours vierges sont plus affectés.

La tour Eiffel pour la troiseme fois dans ma vie..


Unis-cité pořádá každým rokem národní sjezd všech poboček do Paříže. Z původních 50ti dobrovolníků dobrovolníku před deseti lety jejich počet vzrostl až na dnešních 650.

Při projevu ministra zdravotnictví a sportu Kate spala. Adele a Valerie, s kterýma trávím většinu část týdne, se jen nudili.

Přišla i zelená kandidátka na prezidentku. Za ostatní byli posláni jejich poskoci :za Sarkozyho 33 letý poslanec, nechuťák od pohledu,navíc s emanem (po jeho příchodu začal sál bučet); za Royal mladá ambiciozní, která po mírném zaváhání odpověděla i na otázku: Jakou roli podle Segolene hraje civilní/dobrovolnická služba v budování Evropy?

Večer jsem šel ke Clementovi. Přišla i Estelle a Mathieu. Clement hulí kvůli škole jen o víkendu, nevěřil jsem vlastnímu nosu. Fotky se mi nepovedly a tak sem aspon zahejbal ve photoshopu šavlemi. Vlak do centra mi jel v 6.10.
V pátek jsme chodili po třech Paříží a zjišťovali přístupnost obchodů pro vozíčkáře. Výsledkem bude webová databáze s přehledem a hodnocením aksesibility 1800 pařížských obchodů. Slečna na fotce je z Lille. Fotka té druhé se mi nepovedla.

Metra byla oblečena do oranžové



Páteční večer jsme měli volno. Odjezd byl naplánován na 00:00 z náměstí Republiky. Na první fotografii je Romain, můj spolupracovník, a na druhé zkouřená Hana ze Španělska.

Thursday, 8 March 2007

Jsem reintegrovan...

Prijel jsem z cr a byl par dni na mekko. V utery rano jsme se odjeli do hor reintegrovat. Trvalo to tri dny. Spali jsme v chate na samote, kde bylo celou dobu kolem deseti stupnu. Pri jedne vychazce jsme dosli az na ne-na vrcholy opravdovych hor - ty ktere posilame na pohledech domu a ty same na ktere koukame z lanovky v alpach. Mimo to jsme hlavne hodnotili °les bilans° - vedouci; projekty; pracovni skupinu; sebe. Jeden vecer jsem si skvele popovidal s nekym. Neznam jeho jmeno. Co mi utkvelo; byla veta o tanci/ chtel jsem vyjadrovat veci jinak nez slovy. Po maturite totiz nechtel nikam na skolu a zaroven nechtel pracovat. Vyrazneji sem se nedruzil a neustale zongloval. Snazil se jist vegansky - z jednoho mesice zkousky uz jsem si to stah na tri tydny; protoze to je moc velka drina - spis hlad. Francouzi to vubec nechapou - ono se neni cemu divit; kdyz za muj pobyt tu jsem potkal tri vegetariany a dva z nich byli cizinci. Ted jsem zase zpatky. Zitra jedu do Lyonu, kde si konecne koupim touzebne ocekavany fotoaprat; vecer bude nasledovat koncert Waltera. pan cernoch s kytarou a dobrymi texty.
A pak - pristi tyden do Parize; mam dva volny vecery a doufam; ze clement odpovi na mail. Nad to me ceka konference s vyvtoupenim peti kandidatu na prezu - tech hlavnich.
Zkratka plopezova pohoda/svoboda.

Tuesday, 20 February 2007

Charles, Karel…

V rámci mého pondělí s vozíčkářema jsme se šli podívat do domova důchodců v jejich čtvrti. Všechny ulice ve Wiskozu jsou pojmenovány podle padlých z druhé světové války. Hledáme pamětníky, aby nám řekly cokoli z čehož bychom následně mohli udělat výstavu. Povídali jsme si s madame, která nám vyprávěla o první lednici v roce 1957,o tom, že popelnice neexistovaly, protože se vše pálilo, že byty se nezamykaly, protože v nich nebylo co ukrást..když jsem řekl, že jsem Čech, ukázala na dědu v povzdálí s tím, že on také.
Karel se ale narodil ve Francii. V roce 1935 přišli jeho rodiče do Grenoblu do textilní továrny. Spolu s nimi i mnoho dalších poláků, maďarů, italů i jiných cizinců. Ve Francii totiž tento průmysl neměl tradici a tak lákali cizince se zkušenostma. Postupně se jim tu narodili tři děti. V rodině vždy mluvili česky a ve Francii všichni zůstaly. Mluvil bez přízvuku, ale s chybami, používal zastaralé výrazy (bylo to tu samý hala bala, talijáni...) a modifikoval francouzské do češtiny (espaňolové). Čechy v Grenoblu žádné nezná. S jeho rodiči prý přišla ještě slovenská rodina, ale ti u jsou všichni mrtví. V Čr byl naposled před rokem. Má šest dětí a v životě vytřídal tři profese, všechny dělnické. Jeho děti česky už neumí, ale teď mu prý vyčítají, že je to nenaučil. Zahrál jsem si s nim a jeho společníkama dvě kola podivného domina. Už jsme museli odejít /odjet/ a tak my Charles ještě nadiktoval číslo a řek at se mu ozvu, že tu už nikoho nemá (manželka seděla opodál, jen nevěděl jak to říct).

Thursday, 15 February 2007

Večer s Čechy aneb kabelogram už se nepoužívá.

Byl jsem u Amélie s Tonym, co mi vyprávěl o Kongu, o prezidentovi - vrahovi půlky opozice. O tom, že získali oficiálně nezávislost v roce 1960, ale jinak až tak o dvě až tři desetiletí později. I otroctví jsem se dozvěděl zajímavé věci. Ještě na konci 19. století vozili odtamtud francouzi v klecích černochy a pak je nechávaly na ulici jako atrakci pro pobavení, běloši si mysleli, že jsou to zvířata a házeli jim banány... Kolem devátý jsme se ale stali svědky partnerské (poslední) hádky a já jsem pocítil čas odejít.
Už dlouho jsem chtěl do konverzačního klubu přijít. Pořárá ho Tereza, která vyučuje v Grenoblu češtinu. Pozvánku dostávám mailem. Přišel jsem trochu dříve a venku už přešlapoval Čech. Byl to Čech, protože byl oblečenej jako socka (neznám definici). S jistým důvtipem jsem se zeptal: „Bonsoir, vous etes tcheque?“ „Oui“ „Dobrý večer“ „Quoi?“ „Dobrý večer“ „ahh…“ . Pracuje v synchrotronu. Všichni tři češi přes třicet, co jsem tu už potkal, tam pracovali také. Byl to chemik. Ptal jsem se ho na práci, na všechny ty divný budovy co v tom areálu mají. V tý jedný jim lítaj neurony skoro rychlostí světla, příklad z druhé byla mřížka magnésia nanesená na ňákou jinou z který se pak vytvoří laser, který je mnohem lepší než všechny ty co se používaj do teď. Nemám kapacitu na to, abych mu porozuměl i přesto, že to vysvětloval dobře. Mezitím přišli tři francouzi, co mají s tou Terezou kurz. Byli bezradní jako my. Po několika okamžicích jsme vešli do Cafe Table Ronde. Je to nejstarší kavárna v Grenoblu a druhá nejstarší ve Francii, z roku 1739. Zasedli jsme v prvním podlaží. Postupně přicházeli ostatní a já se bavil s Paulem. Paul studuje na univerzitě angličtinu, ačkoliv jeho otec je američan. S jeho matkou se seznámil v Indii, když nemohl při monzunech vycestovat, pak sní přijel do Francie a už neodjel. Řekl jsem s nadsázkou, že to je romantické. Přišel i Honza, co je tu od června, hledá práci a pracuje jako dobrovolník(opravdový- bez finančního ohodnocení). Bydlí u přítelkyně, která učila dva roky v Hradci francouzštinu. Povídal mi o projektu, kdy postavili drum’n’bass a jungle stage pro mentálně postizeny, kterym se to strasne libilo. Řikal mi i o tom, jak a kde se zdá sbírat víno. Platili mu jednou 50 s ubytovanim a jidlem a jednou 80 bez niceho. Je to ve Švýcarsku, staci pry prijet do města, co se jmenuje Aigle a tam se poptat. Nakonec tam byla i Maude, která byla minulý rok EVS v Třinci. Zná Darka, Nickolase, Patrika i Blanku, Syručka (i jeho holku, co je divna). Smáli jsem se postupně při objevování dalších lidí, co známe společně. Byla v Rock cafe i v Toulcově dvoře, a nakonec jsme usoudili, že jsem se museli už potkat. Znala i Štěpána, z vyprávění na semináři o něm prej mluvili jako o dobrym mentorovi. Soirée bylo u konce, protože poslední tramvaj přijíždí v jednu. Ještě před tím jsem se nisméne pobavil nad češtinou do kapsy z dřevních dob komunismu - Srovnejte a vyžehlete košile!! následovalo nespočet vět s kabelogramem (telegraf přepravený podmořským kabelem).
Tramvaj se vyznačovala apellation controlee– klukem, co drží chvíli dveře, protože z nich blije, a když se zavřou, pokračuje tak i vevnitř, hlukem opilců, deníkem Le monde, co jsem si koupil včera. (Kupuji si ho asi jen proto, abych se učil víc francouzsky – skoro ničemu totiž nerozumím a to dobře motivuje. Le monde vsak nedavaj lidi ani po dvou letech ve Francii, tak jsem klidny)
Přišel jsem domů a ještě napsal těchto pár řádek. Je půl třetí a já musím vstávat v sedm.

Tuesday, 13 February 2007

Být francouzským doktorem…

Včera mi bylo špatně a tudíž jsem nešel do práce. V naší organizaci je po nemoci nutné přinést osvědčení od doktora. Volal jsem Rafael. Snažil jsem se jí vysvětlit, že je dmnc chodit za doktorem, když mam všechny léky doma a je to jenom kvůli papíru. Nemáme se moc rádi a já nepochodil.
Vyšel jsem do deště hledat doktory. U prvního mi řekli, že nemají místo. Druhý byl v té samé ulici, ale dalo se příjít jen na objednání. Nabídl mi šestou večerní.
Byla to přesně ta nemoc, která ještě nezabraňuje úkonům jako čtení, sezení u počítače, ale zabraňuje pracovat (ve skutečnosti mi bylo hodně špatně v neděli a já se chtěl jen doléčit) V podvečer jsem k mému překvapení přišel k enormní vile u které stála jachta. Zazvonil jsem a vešel do čekárny s nespočtem plakátu vrásčitých žen a fotkami mužů před a po (ty na kterých je vždycky fotka před lepší než ta po). Byla to estetická chirurgie. Pan doktor mi nicméně podal ruku a zavedl mě do své ordinace. Tam jsme oba zasedli do kožených křesel a mě se zvýšila teplota o několik stupňů. Všechno bylo luxusní a na jinym křesle za mnou spal jeho bílej smeták. Ptal se mě, co dělám ve Francii, kde bydlim a pak: proč jsem vlastně přišel: „Jsem nemocný, včera jsem měl teplotu, bolí mě hlava. Nechci léky, beru homeopatika, chci jen papír, že jsem nemocnej.“ Zeptal na kolik dní a pak naťukal do svého 30ti palcového applu, že si můj zdravotní stav vyžaduje dva dny odpočinku. Stálo to 29 euro. Měl jsem o tři eura míň, ale jemu to bylo jedno. Rozloučili jsem se.
Nevím, zda-li je to opravdu nutné, jestli by pracovní vztahy neměli být založené spíš na důvěře. Navíc, když jsem tu ještě nebyl nemocný a kdybych byl zdravý, tak by mi to ten doktor napsal taky.


(Ale co, platí to stejně pojišťovna.)

Friday, 2 February 2007

Segolene Royal?

Segolene Royal je kandidátkou na prezidentku za PS- Parti Socialiste. Za jejího rivala se obecně považuje Nicolas Sarkozy za pravicovou UMP – l’Union pour la Majorité presidentielle (do češtiny nesmyslně překládáno jako Unie za lidové hnutí) . Celkově je kandidatu pres 30, ale očekává se souboj mezi těmato dvěmi. Volby probíhají dvoukolově o prvním a třetím dubnovém víkendu, nově zvolený prezident převezme pravomoc nejpozději do 10.května. Poprvé v historii páté republiky se prezident volí už po pěti letech /před rokem 2002 to bylo let sedm/. Právě díky této změně mohl do třetího období kandidovat i prezident Jacques Chirac. Neučinil tak. V jeho 75 letech se správně rozhodl si dát pauzu.

Meeting se konal v největší hale Grenoblu a podle odhadů tam bylo tři tisíce lidí. Na tribunách seděla veřejnost. Na hřišti VIP, Mouvement des Jeunes socialistes (hnutí mladých socialistů) a ostatni pozvaní, proto jsem tam byl i já jako dobrovolník Unis-cité. Začátek „otevřené diskuze“ byl oznámen na 18:00. Jako pozvaným se nám ale dostalo echo, že Royal příjde stejně až v sedm. První, co mě ochromilo po příchodu do haly, byli mladí socialisté. Všichni měli červená trička s nápisem jejich organizace a textem FIERS D’ETRE SOCIALISTES (Pyšní na to být socialisty). Kdybych neuměl francouzsky, řekl bych spíše, že očekáváme příchod popové hvězdy. Stojíce na svých židlích sice křičeli „Segolene Presidente“, ale do do bassů písničky Madonny mi to připadalo take jako přestávka při hokeji. Před tím než přišla, vešel do již předem připravené uličky kdosi z ochranky a mával rukama ať křičíme ještě víc. A oni řvali.
Ve skutečnosti se nejednalo o debatu, ale o „svědectví“ mladých francouzů. Segolene totiž v rámci svého boje za participační demokracii jezdí po Francii, aby nasbírala přání lidu a z nich pak vytvoří svůj politický program. Ten má být oznámen 11.února. Tím pádem na otázky neodpovídala. Když byla nedávno v televizní debatě a měla mluvit z patra, blábolila tam prý pátý přes devátý, tak možná i proto. Mimo to se jí vyčítá nezkušenost v politice, její nejvyšší a zároveň současný post je prezidentka Conseil Regional - Poitou Charentes (prezidentka Regionální Rady). U nás pro to neexistuje ekvivalent, ale s ohledem na moc a zodpovědnost se to dá přirovnat třeba k starostovi Opavy. V tomto ohledu je v porovnání se Sarkozym-bývalým ministrem financí a současným ministrem vnitra značně znevýhodněná. Její cesta k vysoké politice vede přes jejího životního druha Francois Rollanda, který je předsedou socialistů (teď si představte Paroubkovu ženu jako prezidenta čr.).
Po první hodině „svědectví“ (temoignages), kdy si studenti, nezaměstnaní i různí zástupci lidu všech možných instancí stěžovali, přišel na řadu 45 minutový monolog Segolene. Mluvila jako správná politička, v metaforách, o cílech hraničících s utopií, o tom, že přijde změna. Nejlépe její diskurz vyjadřuje i její nedosažitelný volební slogan pod kterým stála: Le progres pour tous, Le respect pour chacun (Pokrok pro všechny, Respekt pro každého). Celou dobu se smála, byla dobře nalíčená i oblečená. Mluvila o ekologii, a mě zarazily ty tuny volebních plakátu válejících se na zemi (z křídového papíru). Řikala bez vysvětlení, že pravice využíva média a publikum souhlasně bučelo a řvalo fůůj. Když jsem během projevu na chvíli ztratil pozornost, vedle mě si dva mladí tlustí socialisté četli dopis. Byla to pozvánka na meeting od ústředí její strany. Poprosil jsem je, jestli bych si ho nemohl přečíst. Mimo klasické pozvánky mě ihned rozesmálo oslovení : Cher camarade, Chere camarade – Drahý soudruhu, Drahá soudružko. Inu, historické předsudky nejsou všude stejné. Podal jsem ho zpátky s úsměšným: Merci camarades.
S Romainem jsme to už nevydrželi a odešli o chvíli před koncem. Venku pak při cigaretě ideálně shrnul postoj většiny francouzů (co znám) ke kandidátum na prezidenta: „..franchement..Sarko et Royal..je suis dans la merde, je sais pas qui voter...Sarkozy est conard, mais au moins tu sais ou il va.“ Cywe, fakt nevim koho budu volit, Sarkozy je sice kretén, ale alespoň víš, co od něj můžeš očekávat. To se u Segolene Royal zatím neví.

Takze už i sním ve francouzštině

Včera se mi vcelku špatně spalo – v důsledku toho jsem si zapamatoval dva sny. Na něch samotných by nebylo nic zajímavého, kdyby se mi nezdály ve francouzštině. To je dost udivující – při vyjadřování teď sice cítím určitou lehkost, ale rozhodně ne jistotu. Navíc ten co si pamatuju víc se odehrával v čr a většinu jeho části tvořil rozhovor s moji bejvalou učitelkou francouzštiny (Dufkovou!-on dirait plutot entre le reve et le cauchemar.). Po probuzení jsem si uvědomil, že tam došlo k nákýmu erroru, protože mi Dufková vnucovala místo věty bah..mais ici on parle tcheque. (ale tady mluvíme česky)jako správnou alternativu: mais selon on parle tcheque (ale podle mluvíme česky). Což je nesmysl.

Monday, 29 January 2007

Uříznutý prst

Kundič píše, abych nahodil nákej post s kroksantama. Nebude to o pečivu ale krátce o ovoci a zelenině. Na nedělním trhu totiž vyjde tak dvakrát levnejc nez v supermarketu. Jsem pravidelným zákazníkem a mám to tam rád – maloobchodníci co bojujou o zákazníka, řev (zelí piece za 1euro!…), arabština, marokánci…chňapá tam po mně neviditelná ruka.
Kate už se mnou asi týden nebydlí, je na koleji pro dívky. Poprvé v životě tak bydlím sám. Chystám se nastěhovat do jejího pokoje. Když přijdu v podvečer z práce, čeká mě jen samota a ticho. Je to nezvyklý, ale nemůžu říct, že mi to teď nevyhovuje. Klid.
Dnes jsme v APF (assosication des paralyses de France) byli jen tři. Amélie si o víkendu při vaření uřízla prst a doktor ji dal na dva měsíce dovolenou. Amélie bydlí s někym s kym se chce rozejít, ale nemůže protože se nemá kam odstěhovat. Nastěhovala se tam v říjnu a to už věděla, že jí podvádí. Je to zmrd. Taky by ráda jela příští rok do Austrálie – ale každej cizinec co tam chce pracovat musí mít před příjezdem na kontě 3000€. A to moc lidí nemá. Asi před týdnem jsme zjistili, že když byla Pavlína v Grenoblu, tak se setkali. Svět je malý?

Jen abych vás navnadil: tenhle čtvrtek jdu na setkání Segolene Royal s mládeží. Tak pak napíšu..a ti kdo nevědí, kdo to je..možná, že budou v květnu překvapení…

Tuesday, 23 January 2007

Montpellier

Do Montpellier jsem přijel dopoledne a s Nickolasem se setkal až večer. Den jsem strávil s Litevkou Gyntou, která se měla večer setkat s někym z Hospitalityclub u. Chodili jsme po městě, byli v několika galeriích, (vy)hrál jsem enormní šachy v místnim parku nad nakym arabem, nudili se. Montpellier má malý ale hezký centrum, jsou tam baráky, jejichž postranní zdi bez oken jsou pomalovaný tak, aby vypadali jako normální domy (říká se tomu, trompe-l’éil). .
S Nickolasem jsme měli sraz před nádražím. Už do telefonu se mě ptal jestli mam čas celou noc, ten samej den se totiž vrátil po třech měsících z Maroka. Byl tam jako „animátor“ u dětí.
Smál se, že už mluvim francouzsky. Pilo se, nejdřív vevnitř a pak venku. Mimojiné jsem se dozvědel, že Nicko má ve čtvrtek pohovor na speciální pedagogiku v Lyonu. Šel jsem spát ve čtyři. Ve tři odpoledne jsme vyšli z bytu Camille (tam kde si byl i ti Tomáši). My dva a ještě s náma byl Eli. Mám dojem, že Eli je teplej. Koupili šunku, sýr, rajčata, bagety a šli to sníst do zahrad. Původně jsme měli jet k moři, ale Eli musel od pěti pracovat a tak jsme to nestihli. Večer jsme šli na narozeniny holky, jejíž jméno jsem zapomněl. Probíhalo to tradičně francouzsky: hodně lidí v malym bytě, konverzace, odchod pro nákup alkoholu do Episserie, hašiš, kytara. .rozhodli jsme se s Nickolasem, že se pojedem podívat na východ slunce. Ve čtyři jsem to zatáh, zbudil mě sice kolem šestý, ale jemu samotnýmu ani nikomu jinýmu se už nechtělo. Přesto jsem vyjeli. Původně jsem měl řídit já, protože sem nepil, ale on se nedal přemluvit. Bylo sedm a montpellier ještě spalo. Jeli jsem na červený, řikal, ale že to tam zná a že se díval jestli něco nejede. Moc sem mu nevěřil. K moři to trvalo půl hodiny. Přijeli jsme trochu dřív a tak jsme měli ještě čas jít do Boulangerie. Koupili jsme si 5 včerejších kroksantů za cenu jednoho čerstvýho. Prodavačka věděla, kdy otevírá Carrefour, ale nevěděla, kdy vychází slunce. Došli jsem na poslední kámen mola. Čekali a jedli. Smál sem se, že tam maj moře co nemá vlny ani příliv a odliv, protože sem to nevěděl. Byly mraky, a tak jsem místo slunce viděli červeno oranžovou mlhu v dáli. Přesto však, být svědek přeměny noci na den je krásný.Kousek od tamtud byl bleší trh. Chtěl sem si koupit pannu z výlohy za 80€(smluvní) , ale neměl sem ani euro. Vrátili jsme se a hodinu spali. Pak jsme jeli k Nickolasovi domu, bydlí ve vesnici za Montpellier. Byla tam jeho máma, bratr a později přišli i náký kamarádi ze Skauta. Nickolas vařil typickou marockou chálku:brambory, kuře, velký oranžový brambory, rajčata. Vaří se to v divnym hrnci a ze stejnýho to pak i všichni jí. U jídla se nepije a jí se pravou rukou. Islám to sice vysvětluje andělama a kdoví čim, ale je to zkrátka kůli tomu, že levou se utírá prdel. Možná mě měli za chytrýho, protože se hádali kdo napsal Madame Bovaryovou a Candide a já to zrovna věděl.
V půl šestý jsem přišel na nádraží. V tgv sem sousedce důchodkyni nabíd ovoce. Nechtěla a smrděla.. usnul jsem.
Připadalo mi, že poprvé od září ve Francii skutečně žiju.

Tuesday, 16 January 2007

Sommiers...

..je na jihu. Mame tu na 5 dni seminar. Odpocivam od prace a lidi v Grenoblu; jen obcas se smeju; kdyz mi Gruzinec povida o tom, jak se ve skole ucili o reformach Jana Zizky. Anebo kdyz mi dobrovolnice z krestansky organizace vypravi, jak si jeji dve spolubydlici udelali z poloviny kuchyne v byte kaplicku/modlitebnu. Ani nevim, jestli to je rouhani.
Dnes mi nastesti doslo, ze Montpellier je nedaleko a tak vikend snad stravim u Nickolase. Uz jsme se nevideli dlouho.

Saturday, 13 January 2007

Prvni...

..možná, že jsem to i slíbil. každopádně to bude nepravidelné a možná mě to zas brzy omrzí. tak spíš řekněte, když je to zbytečné..

Včera ráno jsme měli bilanci se svýma šéfikama. Přišli k nám domu aby si prohlídli jestli jsme něco nezničili. Nic jsme nezničili a Kate šla na řadu jako první. Já v pokoji nejdřív (tajně?) poslouchal a potom si začal číst Sinuheta. Když na mě přišla řada a dostali se až k problémům: začal jsem s tím že se mi nelíbí že pracuju 40 hodin týdně a jako dobrovolník bych měl jenom třicet pět. Dostalo se mi odpovědi, v níž se smíchali dvě nostalgická vyprávění z mládí o tom jak byli v Anglii a jak to bylo těžký. Co na to namítnout? Řikal jsem, že by nám konečně už mohli dát tu rychlovaznou konvici, kterou byli reklamovat. Tentokrát mi vyprávěli o tom, že i jiný EVS dobrovolníci v jiných bytech taky rychlovarnou konvici nemaj a že to není naše právo. Ukázali na kastrůlek co ležel na plotně a že to stačí (kastrůlek pochází z Čech, ale to jsem raději neřekl). Mluvil jsem o ulomenym kohoutku v kuchyni o kterym jsme jim řikali už před třema měsícema. (mýtí nádobí je sázka do loterie, několik minut totiž voda teče obloukem ale pak to náhle začne stříkat proudem několika metrů). To bylo první v čem jsem uspěl – pan šéf ho přijde opravit. Přivezli nám ale televizi, kterou měli přivést druhej týden v září. Vypadá, že bude vysílat černobíle. Je velká a nefunguje. Pak odešli. A já taky. Do práce.
U baráku jsem v budce našel dopis č.25 od babičky. Cestou na tramvaj sem se dozvědel, že babička je nemocná, má rýmu, smrká bílou vodu z nosu, kašle a vykašlává žlutý hlen z průdušek. Byla u lékaře Mudr. Jana Címaly tam v Bráníku, který je bývalý vojenský lékař, má smysl pro pořádek, kázeň, disciplínu, řád, vstřícný, ochotný. Dostala 20 tablet antibiotik a silný lékařský sirup. Psala mi ještě o tom jak má co brát a že mu na oplátku koupila Ruské šampanské naproti v Plusu. Stálo 90Kč. Dále psala, že se Topolánek může vrátit k manželce apod. Dopis mě rozveselil a tramvaj už přijížděla.
Z tramvaje jsem přesedl do vlaku, protože až do února budu pracovat u jezera za Grenoblem. Neměl jsem lístek a tak se mi četlo težko, a když kolem šel průvodčí nešlo to vůbec. Zbývaly mi poslední články Respektu a ráno se mi nechtělo do batohu brát knihu. Dojel sem nezkontrolován a u silnice před nádražím čekal na Valerii, Thomase a Alici. Respekt skončil v nádražním koši a tak sem se nudil. Po chvíli se na druhé straně silnice objevil bílý vlčák bez obojku a bez pána. Ačkoliv ta silnice byla jinak rušná, nic nejelo a on ji přešel bez zastavení a ohlédnutí. Zmizel za autem na parkovišti. Přemýšlel jsem nad tím, jestli život určuje něco jiného než náhoda a že je dobře, když ho nepřejelo auto.
Přijeli po francouzsku, o 30minut později.
Odpoledne jsem chodili po značených stezkách. Kontrolovali jestli jsou správně značený, jestli tam značky vůbec jsou. Kreslili do mapy jestli jdeme po silnici, ceste nebo stezce (route, chemin, sentier) apod. O týhle práci a o tom jakej v tom maj bordel ale jindy.. V 17:00 jsme to zabalili a jeli autem zpátky do Grenoblu, čekali jsme v zácpě a tak jsem na kurz francouzštiny přišel o hodinu později. O přestávce jsem se potkal s Čechem z kurzu pro začátečníky. Jmenoval se Vilém a byl z Uherský Brodu. Ptal se jestli vim, kde to je a já mu řek, že sem pražák –(napadlo mě že by se tomu moch smát a tak se i stalo) – ale že to bude asi někde u Uherského Hradiště. Pak jsem se bavili o tom co tu děláme a jak dlouho tu sme a budem. Jako obvykle s Čechem. Vystudoval chemii a tady pracuje v cyklotronu, což je taková kulatá budova, kde by měl být i zkušební jadernej reaktor. Ondřej /Svoboda/ mi řikal, že lidi co tam pracujou maj zakázáno pít EVIAN protože v ní sou stopový prvky něčeho radioaktivního, takže jim tam ty lidi pak pípaj na poplach. Co je na tom pravdy nevím, nicméně u Viléma jsem si to ověřit zapomněl. Podali jsme si ruce a neurčitě se rozloučili. Jel jsem tramvají domu.
Večeři jsem sněd rychle, protože jsem mel být v 21:45 u budky. Hovor trval půl hodiny. Odcházel jsem veselejší. Po příchodu domů Kate už spala, připravil jsem si oběd na další den, udělal repetici v supermemu a plynule se přesunul do lucidních krajin. Ted už asi spím.