Wednesday, 28 March 2007
Ahoj Pratele,
Dobrý den, odpovídám na Vaše předchozí maily,v nichž jste mi sice velmi podrobně, ale způsobem mírně řečeno zcela nevhodným vysvětlil, jak je to s Vaší francouzštinou. Konzultovala jsem vše s profesorkou Kolmanovou, která vyučuje ve třídách s rozšířenou výukou francouzštiny.Také ona je přesvědčena o nutnosti vykonat rozdílovou zkoušku. Obávám se, že Vy totiž zaměňujete dva pojmy: znalost franc. jazyka a znalost učiva z předmětu francouzština za 3.rocník. Obracejte se tedy už jen výhradně na profesorku Janu Kolmanovou - smluvíte si termín vykonání rozdílové zkoušky. Vzhledem k tomu, že zatím nejste zařazen do žádné konkrétní třídy, měním svou původní informaci o zařazení do volitelných předmětů. Zvolíte si je po nástupu do třídy. Mgr.Pavla Křížová, zást. ředitele AG
Takze se nedivme; kdyz po gymnaziu neumime jazyky; zamenujeme totiz dva pojmy.
p
Sunday, 18 March 2007
Schizophrénie
La tour Eiffel pour la troiseme fois dans ma vie..
Unis-cité pořádá každým rokem národní sjezd všech poboček do Paříže. Z původních 50ti dobrovolníků dobrovolníku před deseti lety jejich počet vzrostl až na dnešních 650.Při projevu ministra zdravotnictví a sportu Kate spala. Adele a Valerie, s kterýma trávím většinu část týdne, se jen nudili.
Večer jsem šel ke Clementovi. Přišla i Estelle a Mathieu. Clement hulí kvůli škole jen o víkendu, nevěřil jsem vlastnímu nosu. Fotky se mi nepovedly a tak sem aspon zahejbal ve photoshopu šavlemi. Vlak do centra mi jel v 6.10.
V pátek jsme chodili po třech Paříží a zjišťovali přístupnost obchodů pro vozíčkáře. Výsledkem bude webová databáze s přehledem a hodnocením aksesibility 1800 pařížských obchodů. Slečna na fotce je z Lille. Fotka té druhé se mi nepovedla.
Metra byla oblečena do oranžovéThursday, 8 March 2007
Jsem reintegrovan...
A pak - pristi tyden do Parize; mam dva volny vecery a doufam; ze clement odpovi na mail. Nad to me ceka konference s vyvtoupenim peti kandidatu na prezu - tech hlavnich.
Zkratka plopezova pohoda/svoboda.
Tuesday, 20 February 2007
Charles, Karel…
V rámci mého pondělí s vozíčkářema jsme se šli podívat do domova důchodců v jejich čtvrti. Všechny ulice ve Wiskozu jsou pojmenovány podle padlých z druhé světové války. Hledáme pamětníky, aby nám řekly cokoli z čehož bychom následně mohli udělat výstavu. Povídali jsme si s madame, která nám vyprávěla o první lednici v roce 1957,o tom, že popelnice neexistovaly, protože se vše pálilo, že byty se nezamykaly, protože v nich nebylo co ukrást..když jsem řekl, že jsem Čech, ukázala na dědu v povzdálí s tím, že on také.
Karel se ale narodil ve Francii. V roce 1935 přišli jeho rodiče do Grenoblu do textilní továrny. Spolu s nimi i mnoho dalších poláků, maďarů, italů i jiných cizinců. Ve Francii totiž tento průmysl neměl tradici a tak lákali cizince se zkušenostma. Postupně se jim tu narodili tři děti. V rodině vždy mluvili česky a ve Francii všichni zůstaly. Mluvil bez přízvuku, ale s chybami, používal zastaralé výrazy (bylo to tu samý hala bala, talijáni...) a modifikoval francouzské do češtiny (espaňolové). Čechy v Grenoblu žádné nezná. S jeho rodiči prý přišla ještě slovenská rodina, ale ti u jsou všichni mrtví. V Čr byl naposled před rokem. Má šest dětí a v životě vytřídal tři profese, všechny dělnické. Jeho děti česky už neumí, ale teď mu prý vyčítají, že je to nenaučil. Zahrál jsem si s nim a jeho společníkama dvě kola podivného domina. Už jsme museli odejít /odjet/ a tak my Charles ještě nadiktoval číslo a řek at se mu ozvu, že tu už nikoho nemá (manželka seděla opodál, jen nevěděl jak to říct).
Thursday, 15 February 2007
Večer s Čechy aneb kabelogram už se nepoužívá.
Už dlouho jsem chtěl do konverzačního klubu přijít. Pořárá ho Tereza, která vyučuje v Grenoblu češtinu. Pozvánku dostávám mailem. Přišel jsem trochu dříve a venku už přešlapoval Čech. Byl to Čech, protože byl oblečenej jako socka (neznám definici). S jistým důvtipem jsem se zeptal: „Bonsoir, vous etes tcheque?“ „Oui“ „Dobrý večer“ „Quoi?“ „Dobrý večer“ „ahh…“ . Pracuje v synchrotronu. Všichni tři češi přes třicet, co jsem tu už potkal, tam pracovali také. Byl to chemik. Ptal jsem se ho na práci, na všechny ty divný budovy co v tom areálu mají. V tý jedný jim lítaj neurony skoro rychlostí světla, příklad z druhé byla mřížka magnésia nanesená na ňákou jinou z který se pak vytvoří laser, který je mnohem lepší než všechny ty co se používaj do teď. Nemám kapacitu na to, abych mu porozuměl i přesto, že to vysvětloval dobře. Mezitím přišli tři francouzi, co mají s tou Terezou kurz. Byli bezradní jako my. Po několika okamžicích jsme vešli do Cafe Table Ronde. Je to nejstarší kavárna v Grenoblu a druhá nejstarší ve Francii, z roku 1739. Zasedli jsme v prvním podlaží. Postupně přicházeli ostatní a já se bavil s Paulem. Paul studuje na univerzitě angličtinu, ačkoliv jeho otec je američan. S jeho matkou se seznámil v Indii, když nemohl při monzunech vycestovat, pak sní přijel do Francie a už neodjel. Řekl jsem s nadsázkou, že to je romantické. Přišel i Honza, co je tu od června, hledá práci a pracuje jako dobrovolník(opravdový- bez finančního ohodnocení). Bydlí u přítelkyně, která učila dva roky v Hradci francouzštinu. Povídal mi o projektu, kdy postavili drum’n’bass a jungle stage pro mentálně postizeny, kterym se to strasne libilo. Řikal mi i o tom, jak a kde se zdá sbírat víno. Platili mu jednou 50 s ubytovanim a jidlem a jednou 80 bez niceho. Je to ve Švýcarsku, staci pry prijet do města, co se jmenuje Aigle a tam se poptat. Nakonec tam byla i Maude, která byla minulý rok EVS v Třinci. Zná Darka, Nickolase, Patrika i Blanku, Syručka (i jeho holku, co je divna). Smáli jsem se postupně při objevování dalších lidí, co známe společně. Byla v Rock cafe i v Toulcově dvoře, a nakonec jsme usoudili, že jsem se museli už potkat. Znala i Štěpána, z vyprávění na semináři o něm prej mluvili jako o dobrym mentorovi. Soirée bylo u konce, protože poslední tramvaj přijíždí v jednu. Ještě před tím jsem se nisméne pobavil nad češtinou do kapsy z dřevních dob komunismu - Srovnejte a vyžehlete košile!! následovalo nespočet vět s kabelogramem (telegraf přepravený podmořským kabelem).
Tramvaj se vyznačovala apellation controlee– klukem, co drží chvíli dveře, protože z nich blije, a když se zavřou, pokračuje tak i vevnitř, hlukem opilců, deníkem Le monde, co jsem si koupil včera. (Kupuji si ho asi jen proto, abych se učil víc francouzsky – skoro ničemu totiž nerozumím a to dobře motivuje. Le monde vsak nedavaj lidi ani po dvou letech ve Francii, tak jsem klidny)
Přišel jsem domů a ještě napsal těchto pár řádek. Je půl třetí a já musím vstávat v sedm.
Tuesday, 13 February 2007
Být francouzským doktorem…
Vyšel jsem do deště hledat doktory. U prvního mi řekli, že nemají místo. Druhý byl v té samé ulici, ale dalo se příjít jen na objednání. Nabídl mi šestou večerní.
Byla to přesně ta nemoc, která ještě nezabraňuje úkonům jako čtení, sezení u počítače, ale zabraňuje pracovat (ve skutečnosti mi bylo hodně špatně v neděli a já se chtěl jen doléčit) V podvečer jsem k mému překvapení přišel k enormní vile u které stála jachta. Zazvonil jsem a vešel do čekárny s nespočtem plakátu vrásčitých žen a fotkami mužů před a po (ty na kterých je vždycky fotka před lepší než ta po). Byla to estetická chirurgie. Pan doktor mi nicméně podal ruku a zavedl mě do své ordinace. Tam jsme oba zasedli do kožených křesel a mě se zvýšila teplota o několik stupňů. Všechno bylo luxusní a na jinym křesle za mnou spal jeho bílej smeták. Ptal se mě, co dělám ve Francii, kde bydlim a pak: proč jsem vlastně přišel: „Jsem nemocný, včera jsem měl teplotu, bolí mě hlava. Nechci léky, beru homeopatika, chci jen papír, že jsem nemocnej.“ Zeptal na kolik dní a pak naťukal do svého 30ti palcového applu, že si můj zdravotní stav vyžaduje dva dny odpočinku. Stálo to 29 euro. Měl jsem o tři eura míň, ale jemu to bylo jedno. Rozloučili jsem se.
Nevím, zda-li je to opravdu nutné, jestli by pracovní vztahy neměli být založené spíš na důvěře. Navíc, když jsem tu ještě nebyl nemocný a kdybych byl zdravý, tak by mi to ten doktor napsal taky.
(Ale co, platí to stejně pojišťovna.)



