Wednesday, 28 March 2007

Ahoj Pratele,

jsem tu jen na skok. Zitra nebo pozitri prijdu znova a postnu fotky z prace, co ted delam,a mozna i z hor. Vecer jdu na meeting Marie-George Buffet - kandidatka Parti Communiste na prezidentku - takze mozna i fotky odtamtud. Od Stepana jsem dostal na horach REFLEX a me napada, ze dnes bych NEVER MORE dal dopisu od zastupkyne reditele AG Stepanska (pro vysvetleni- ve tretim rocniku jsem se ucil NJ,predtim FJ).

Dobrý den, odpovídám na Vaše předchozí maily,v nichž jste mi sice velmi podrobně, ale způsobem mírně řečeno zcela nevhodným vysvětlil, jak je to s Vaší francouzštinou. Konzultovala jsem vše s profesorkou Kolmanovou, která vyučuje ve třídách s rozšířenou výukou francouzštiny.Také ona je přesvědčena o nutnosti vykonat rozdílovou zkoušku. Obávám se, že Vy totiž zaměňujete dva pojmy: znalost franc. jazyka a znalost učiva z předmětu francouzština za 3.rocník. Obracejte se tedy už jen výhradně na profesorku Janu Kolmanovou - smluvíte si termín vykonání rozdílové zkoušky. Vzhledem k tomu, že zatím nejste zařazen do žádné konkrétní třídy, měním svou původní informaci o zařazení do volitelných předmětů. Zvolíte si je po nástupu do třídy. Mgr.Pavla Křížová, zást. ředitele AG

Takze se nedivme; kdyz po gymnaziu neumime jazyky; zamenujeme totiz dva pojmy.
p

Sunday, 18 March 2007

Schizophrénie

Statistiquement, on observe que chez les hommes la maladie se déclare cliniquement durant la fin de l'adolescence, alors que pour les femmes cela est parfois plus tardif. Que les enfants nés en hiver sont aussi statistiquement plus affectés. Que les hommes toujours vierges sont plus affectés.

La tour Eiffel pour la troiseme fois dans ma vie..


Unis-cité pořádá každým rokem národní sjezd všech poboček do Paříže. Z původních 50ti dobrovolníků dobrovolníku před deseti lety jejich počet vzrostl až na dnešních 650.

Při projevu ministra zdravotnictví a sportu Kate spala. Adele a Valerie, s kterýma trávím většinu část týdne, se jen nudili.

Přišla i zelená kandidátka na prezidentku. Za ostatní byli posláni jejich poskoci :za Sarkozyho 33 letý poslanec, nechuťák od pohledu,navíc s emanem (po jeho příchodu začal sál bučet); za Royal mladá ambiciozní, která po mírném zaváhání odpověděla i na otázku: Jakou roli podle Segolene hraje civilní/dobrovolnická služba v budování Evropy?

Večer jsem šel ke Clementovi. Přišla i Estelle a Mathieu. Clement hulí kvůli škole jen o víkendu, nevěřil jsem vlastnímu nosu. Fotky se mi nepovedly a tak sem aspon zahejbal ve photoshopu šavlemi. Vlak do centra mi jel v 6.10.
V pátek jsme chodili po třech Paříží a zjišťovali přístupnost obchodů pro vozíčkáře. Výsledkem bude webová databáze s přehledem a hodnocením aksesibility 1800 pařížských obchodů. Slečna na fotce je z Lille. Fotka té druhé se mi nepovedla.

Metra byla oblečena do oranžové



Páteční večer jsme měli volno. Odjezd byl naplánován na 00:00 z náměstí Republiky. Na první fotografii je Romain, můj spolupracovník, a na druhé zkouřená Hana ze Španělska.

Thursday, 8 March 2007

Jsem reintegrovan...

Prijel jsem z cr a byl par dni na mekko. V utery rano jsme se odjeli do hor reintegrovat. Trvalo to tri dny. Spali jsme v chate na samote, kde bylo celou dobu kolem deseti stupnu. Pri jedne vychazce jsme dosli az na ne-na vrcholy opravdovych hor - ty ktere posilame na pohledech domu a ty same na ktere koukame z lanovky v alpach. Mimo to jsme hlavne hodnotili °les bilans° - vedouci; projekty; pracovni skupinu; sebe. Jeden vecer jsem si skvele popovidal s nekym. Neznam jeho jmeno. Co mi utkvelo; byla veta o tanci/ chtel jsem vyjadrovat veci jinak nez slovy. Po maturite totiz nechtel nikam na skolu a zaroven nechtel pracovat. Vyrazneji sem se nedruzil a neustale zongloval. Snazil se jist vegansky - z jednoho mesice zkousky uz jsem si to stah na tri tydny; protoze to je moc velka drina - spis hlad. Francouzi to vubec nechapou - ono se neni cemu divit; kdyz za muj pobyt tu jsem potkal tri vegetariany a dva z nich byli cizinci. Ted jsem zase zpatky. Zitra jedu do Lyonu, kde si konecne koupim touzebne ocekavany fotoaprat; vecer bude nasledovat koncert Waltera. pan cernoch s kytarou a dobrymi texty.
A pak - pristi tyden do Parize; mam dva volny vecery a doufam; ze clement odpovi na mail. Nad to me ceka konference s vyvtoupenim peti kandidatu na prezu - tech hlavnich.
Zkratka plopezova pohoda/svoboda.

Tuesday, 20 February 2007

Charles, Karel…

V rámci mého pondělí s vozíčkářema jsme se šli podívat do domova důchodců v jejich čtvrti. Všechny ulice ve Wiskozu jsou pojmenovány podle padlých z druhé světové války. Hledáme pamětníky, aby nám řekly cokoli z čehož bychom následně mohli udělat výstavu. Povídali jsme si s madame, která nám vyprávěla o první lednici v roce 1957,o tom, že popelnice neexistovaly, protože se vše pálilo, že byty se nezamykaly, protože v nich nebylo co ukrást..když jsem řekl, že jsem Čech, ukázala na dědu v povzdálí s tím, že on také.
Karel se ale narodil ve Francii. V roce 1935 přišli jeho rodiče do Grenoblu do textilní továrny. Spolu s nimi i mnoho dalších poláků, maďarů, italů i jiných cizinců. Ve Francii totiž tento průmysl neměl tradici a tak lákali cizince se zkušenostma. Postupně se jim tu narodili tři děti. V rodině vždy mluvili česky a ve Francii všichni zůstaly. Mluvil bez přízvuku, ale s chybami, používal zastaralé výrazy (bylo to tu samý hala bala, talijáni...) a modifikoval francouzské do češtiny (espaňolové). Čechy v Grenoblu žádné nezná. S jeho rodiči prý přišla ještě slovenská rodina, ale ti u jsou všichni mrtví. V Čr byl naposled před rokem. Má šest dětí a v životě vytřídal tři profese, všechny dělnické. Jeho děti česky už neumí, ale teď mu prý vyčítají, že je to nenaučil. Zahrál jsem si s nim a jeho společníkama dvě kola podivného domina. Už jsme museli odejít /odjet/ a tak my Charles ještě nadiktoval číslo a řek at se mu ozvu, že tu už nikoho nemá (manželka seděla opodál, jen nevěděl jak to říct).

Thursday, 15 February 2007

Večer s Čechy aneb kabelogram už se nepoužívá.

Byl jsem u Amélie s Tonym, co mi vyprávěl o Kongu, o prezidentovi - vrahovi půlky opozice. O tom, že získali oficiálně nezávislost v roce 1960, ale jinak až tak o dvě až tři desetiletí později. I otroctví jsem se dozvěděl zajímavé věci. Ještě na konci 19. století vozili odtamtud francouzi v klecích černochy a pak je nechávaly na ulici jako atrakci pro pobavení, běloši si mysleli, že jsou to zvířata a házeli jim banány... Kolem devátý jsme se ale stali svědky partnerské (poslední) hádky a já jsem pocítil čas odejít.
Už dlouho jsem chtěl do konverzačního klubu přijít. Pořárá ho Tereza, která vyučuje v Grenoblu češtinu. Pozvánku dostávám mailem. Přišel jsem trochu dříve a venku už přešlapoval Čech. Byl to Čech, protože byl oblečenej jako socka (neznám definici). S jistým důvtipem jsem se zeptal: „Bonsoir, vous etes tcheque?“ „Oui“ „Dobrý večer“ „Quoi?“ „Dobrý večer“ „ahh…“ . Pracuje v synchrotronu. Všichni tři češi přes třicet, co jsem tu už potkal, tam pracovali také. Byl to chemik. Ptal jsem se ho na práci, na všechny ty divný budovy co v tom areálu mají. V tý jedný jim lítaj neurony skoro rychlostí světla, příklad z druhé byla mřížka magnésia nanesená na ňákou jinou z který se pak vytvoří laser, který je mnohem lepší než všechny ty co se používaj do teď. Nemám kapacitu na to, abych mu porozuměl i přesto, že to vysvětloval dobře. Mezitím přišli tři francouzi, co mají s tou Terezou kurz. Byli bezradní jako my. Po několika okamžicích jsme vešli do Cafe Table Ronde. Je to nejstarší kavárna v Grenoblu a druhá nejstarší ve Francii, z roku 1739. Zasedli jsme v prvním podlaží. Postupně přicházeli ostatní a já se bavil s Paulem. Paul studuje na univerzitě angličtinu, ačkoliv jeho otec je američan. S jeho matkou se seznámil v Indii, když nemohl při monzunech vycestovat, pak sní přijel do Francie a už neodjel. Řekl jsem s nadsázkou, že to je romantické. Přišel i Honza, co je tu od června, hledá práci a pracuje jako dobrovolník(opravdový- bez finančního ohodnocení). Bydlí u přítelkyně, která učila dva roky v Hradci francouzštinu. Povídal mi o projektu, kdy postavili drum’n’bass a jungle stage pro mentálně postizeny, kterym se to strasne libilo. Řikal mi i o tom, jak a kde se zdá sbírat víno. Platili mu jednou 50 s ubytovanim a jidlem a jednou 80 bez niceho. Je to ve Švýcarsku, staci pry prijet do města, co se jmenuje Aigle a tam se poptat. Nakonec tam byla i Maude, která byla minulý rok EVS v Třinci. Zná Darka, Nickolase, Patrika i Blanku, Syručka (i jeho holku, co je divna). Smáli jsem se postupně při objevování dalších lidí, co známe společně. Byla v Rock cafe i v Toulcově dvoře, a nakonec jsme usoudili, že jsem se museli už potkat. Znala i Štěpána, z vyprávění na semináři o něm prej mluvili jako o dobrym mentorovi. Soirée bylo u konce, protože poslední tramvaj přijíždí v jednu. Ještě před tím jsem se nisméne pobavil nad češtinou do kapsy z dřevních dob komunismu - Srovnejte a vyžehlete košile!! následovalo nespočet vět s kabelogramem (telegraf přepravený podmořským kabelem).
Tramvaj se vyznačovala apellation controlee– klukem, co drží chvíli dveře, protože z nich blije, a když se zavřou, pokračuje tak i vevnitř, hlukem opilců, deníkem Le monde, co jsem si koupil včera. (Kupuji si ho asi jen proto, abych se učil víc francouzsky – skoro ničemu totiž nerozumím a to dobře motivuje. Le monde vsak nedavaj lidi ani po dvou letech ve Francii, tak jsem klidny)
Přišel jsem domů a ještě napsal těchto pár řádek. Je půl třetí a já musím vstávat v sedm.

Tuesday, 13 February 2007

Být francouzským doktorem…

Včera mi bylo špatně a tudíž jsem nešel do práce. V naší organizaci je po nemoci nutné přinést osvědčení od doktora. Volal jsem Rafael. Snažil jsem se jí vysvětlit, že je dmnc chodit za doktorem, když mam všechny léky doma a je to jenom kvůli papíru. Nemáme se moc rádi a já nepochodil.
Vyšel jsem do deště hledat doktory. U prvního mi řekli, že nemají místo. Druhý byl v té samé ulici, ale dalo se příjít jen na objednání. Nabídl mi šestou večerní.
Byla to přesně ta nemoc, která ještě nezabraňuje úkonům jako čtení, sezení u počítače, ale zabraňuje pracovat (ve skutečnosti mi bylo hodně špatně v neděli a já se chtěl jen doléčit) V podvečer jsem k mému překvapení přišel k enormní vile u které stála jachta. Zazvonil jsem a vešel do čekárny s nespočtem plakátu vrásčitých žen a fotkami mužů před a po (ty na kterých je vždycky fotka před lepší než ta po). Byla to estetická chirurgie. Pan doktor mi nicméně podal ruku a zavedl mě do své ordinace. Tam jsme oba zasedli do kožených křesel a mě se zvýšila teplota o několik stupňů. Všechno bylo luxusní a na jinym křesle za mnou spal jeho bílej smeták. Ptal se mě, co dělám ve Francii, kde bydlim a pak: proč jsem vlastně přišel: „Jsem nemocný, včera jsem měl teplotu, bolí mě hlava. Nechci léky, beru homeopatika, chci jen papír, že jsem nemocnej.“ Zeptal na kolik dní a pak naťukal do svého 30ti palcového applu, že si můj zdravotní stav vyžaduje dva dny odpočinku. Stálo to 29 euro. Měl jsem o tři eura míň, ale jemu to bylo jedno. Rozloučili jsem se.
Nevím, zda-li je to opravdu nutné, jestli by pracovní vztahy neměli být založené spíš na důvěře. Navíc, když jsem tu ještě nebyl nemocný a kdybych byl zdravý, tak by mi to ten doktor napsal taky.


(Ale co, platí to stejně pojišťovna.)