Kundič píše, abych nahodil nákej post s kroksantama. Nebude to o pečivu ale krátce o ovoci a zelenině. Na nedělním trhu totiž vyjde tak dvakrát levnejc nez v supermarketu. Jsem pravidelným zákazníkem a mám to tam rád – maloobchodníci co bojujou o zákazníka, řev (zelí piece za 1euro!…), arabština, marokánci…chňapá tam po mně neviditelná ruka.
Kate už se mnou asi týden nebydlí, je na koleji pro dívky. Poprvé v životě tak bydlím sám. Chystám se nastěhovat do jejího pokoje. Když přijdu v podvečer z práce, čeká mě jen samota a ticho. Je to nezvyklý, ale nemůžu říct, že mi to teď nevyhovuje. Klid.
Dnes jsme v APF (assosication des paralyses de France) byli jen tři. Amélie si o víkendu při vaření uřízla prst a doktor ji dal na dva měsíce dovolenou. Amélie bydlí s někym s kym se chce rozejít, ale nemůže protože se nemá kam odstěhovat. Nastěhovala se tam v říjnu a to už věděla, že jí podvádí. Je to zmrd. Taky by ráda jela příští rok do Austrálie – ale každej cizinec co tam chce pracovat musí mít před příjezdem na kontě 3000€. A to moc lidí nemá. Asi před týdnem jsme zjistili, že když byla Pavlína v Grenoblu, tak se setkali. Svět je malý?
Jen abych vás navnadil: tenhle čtvrtek jdu na setkání Segolene Royal s mládeží. Tak pak napíšu..a ti kdo nevědí, kdo to je..možná, že budou v květnu překvapení…
Monday, 29 January 2007
Tuesday, 23 January 2007
Montpellier
Do Montpellier jsem přijel dopoledne a s Nickolasem se setkal až večer. Den jsem strávil s Litevkou Gyntou, která se měla večer setkat s někym z Hospitalityclub u. Chodili jsme po městě, byli v několika galeriích, (vy)hrál jsem enormní šachy v místnim parku nad nakym arabem, nudili se. Montpellier má malý ale hezký centrum, jsou tam baráky, jejichž postranní zdi bez oken jsou pomalovaný tak, aby vypadali jako normální domy (říká se tomu, trompe-l’éil). .
S Nickolasem jsme měli sraz před nádražím. Už do telefonu se mě ptal jestli mam čas celou noc, ten samej den se totiž vrátil po třech měsících z Maroka. Byl tam jako „animátor“ u dětí.
Smál se, že už mluvim francouzsky. Pilo se, nejdřív vevnitř a pak venku. Mimojiné jsem se dozvědel, že Nicko má ve čtvrtek pohovor na speciální pedagogiku v Lyonu. Šel jsem spát ve čtyři. Ve tři odpoledne jsme vyšli z bytu Camille (tam kde si byl i ti Tomáši). My dva a ještě s náma byl Eli. Mám dojem, že Eli je teplej. Koupili šunku, sýr, rajčata, bagety a šli to sníst do zahrad. Původně jsme měli jet k moři, ale Eli musel od pěti pracovat a tak jsme to nestihli. Večer jsme šli na narozeniny holky, jejíž jméno jsem zapomněl. Probíhalo to tradičně francouzsky: hodně lidí v malym bytě, konverzace, odchod pro nákup alkoholu do Episserie, hašiš, kytara. .rozhodli jsme se s Nickolasem, že se pojedem podívat na východ slunce. Ve čtyři jsem to zatáh, zbudil mě sice kolem šestý, ale jemu samotnýmu ani nikomu jinýmu se už nechtělo. Přesto jsem vyjeli. Původně jsem měl řídit já, protože sem nepil, ale on se nedal přemluvit. Bylo sedm a montpellier ještě spalo. Jeli jsem na červený, řikal, ale že to tam zná a že se díval jestli něco nejede. Moc sem mu nevěřil. K moři to trvalo půl hodiny. Přijeli jsme trochu dřív a tak jsme měli ještě čas jít do Boulangerie. Koupili jsme si 5 včerejších kroksantů za cenu jednoho čerstvýho. Prodavačka věděla, kdy otevírá Carrefour, ale nevěděla, kdy vychází slunce. Došli jsem na poslední kámen mola. Čekali a jedli. Smál sem se, že tam maj moře co nemá vlny ani příliv a odliv, protože sem to nevěděl. Byly mraky, a tak jsem místo slunce viděli červeno oranžovou mlhu v dáli. Přesto však, být svědek přeměny noci na den je krásný.Kousek od tamtud byl bleší trh. Chtěl sem si koupit pannu z výlohy za 80€(smluvní) , ale neměl sem ani euro. Vrátili jsme se a hodinu spali. Pak jsme jeli k Nickolasovi domu, bydlí ve vesnici za Montpellier. Byla tam jeho máma, bratr a později přišli i náký kamarádi ze Skauta. Nickolas vařil typickou marockou chálku:brambory, kuře, velký oranžový brambory, rajčata. Vaří se to v divnym hrnci a ze stejnýho to pak i všichni jí. U jídla se nepije a jí se pravou rukou. Islám to sice vysvětluje andělama a kdoví čim, ale je to zkrátka kůli tomu, že levou se utírá prdel. Možná mě měli za chytrýho, protože se hádali kdo napsal Madame Bovaryovou a Candide a já to zrovna věděl.
V půl šestý jsem přišel na nádraží. V tgv sem sousedce důchodkyni nabíd ovoce. Nechtěla a smrděla.. usnul jsem.
Připadalo mi, že poprvé od září ve Francii skutečně žiju.
S Nickolasem jsme měli sraz před nádražím. Už do telefonu se mě ptal jestli mam čas celou noc, ten samej den se totiž vrátil po třech měsících z Maroka. Byl tam jako „animátor“ u dětí.
Smál se, že už mluvim francouzsky. Pilo se, nejdřív vevnitř a pak venku. Mimojiné jsem se dozvědel, že Nicko má ve čtvrtek pohovor na speciální pedagogiku v Lyonu. Šel jsem spát ve čtyři. Ve tři odpoledne jsme vyšli z bytu Camille (tam kde si byl i ti Tomáši). My dva a ještě s náma byl Eli. Mám dojem, že Eli je teplej. Koupili šunku, sýr, rajčata, bagety a šli to sníst do zahrad. Původně jsme měli jet k moři, ale Eli musel od pěti pracovat a tak jsme to nestihli. Večer jsme šli na narozeniny holky, jejíž jméno jsem zapomněl. Probíhalo to tradičně francouzsky: hodně lidí v malym bytě, konverzace, odchod pro nákup alkoholu do Episserie, hašiš, kytara. .rozhodli jsme se s Nickolasem, že se pojedem podívat na východ slunce. Ve čtyři jsem to zatáh, zbudil mě sice kolem šestý, ale jemu samotnýmu ani nikomu jinýmu se už nechtělo. Přesto jsem vyjeli. Původně jsem měl řídit já, protože sem nepil, ale on se nedal přemluvit. Bylo sedm a montpellier ještě spalo. Jeli jsem na červený, řikal, ale že to tam zná a že se díval jestli něco nejede. Moc sem mu nevěřil. K moři to trvalo půl hodiny. Přijeli jsme trochu dřív a tak jsme měli ještě čas jít do Boulangerie. Koupili jsme si 5 včerejších kroksantů za cenu jednoho čerstvýho. Prodavačka věděla, kdy otevírá Carrefour, ale nevěděla, kdy vychází slunce. Došli jsem na poslední kámen mola. Čekali a jedli. Smál sem se, že tam maj moře co nemá vlny ani příliv a odliv, protože sem to nevěděl. Byly mraky, a tak jsem místo slunce viděli červeno oranžovou mlhu v dáli. Přesto však, být svědek přeměny noci na den je krásný.Kousek od tamtud byl bleší trh. Chtěl sem si koupit pannu z výlohy za 80€(smluvní) , ale neměl sem ani euro. Vrátili jsme se a hodinu spali. Pak jsme jeli k Nickolasovi domu, bydlí ve vesnici za Montpellier. Byla tam jeho máma, bratr a později přišli i náký kamarádi ze Skauta. Nickolas vařil typickou marockou chálku:brambory, kuře, velký oranžový brambory, rajčata. Vaří se to v divnym hrnci a ze stejnýho to pak i všichni jí. U jídla se nepije a jí se pravou rukou. Islám to sice vysvětluje andělama a kdoví čim, ale je to zkrátka kůli tomu, že levou se utírá prdel. Možná mě měli za chytrýho, protože se hádali kdo napsal Madame Bovaryovou a Candide a já to zrovna věděl.
V půl šestý jsem přišel na nádraží. V tgv sem sousedce důchodkyni nabíd ovoce. Nechtěla a smrděla.. usnul jsem.
Připadalo mi, že poprvé od září ve Francii skutečně žiju.
Tuesday, 16 January 2007
Sommiers...
..je na jihu. Mame tu na 5 dni seminar. Odpocivam od prace a lidi v Grenoblu; jen obcas se smeju; kdyz mi Gruzinec povida o tom, jak se ve skole ucili o reformach Jana Zizky. Anebo kdyz mi dobrovolnice z krestansky organizace vypravi, jak si jeji dve spolubydlici udelali z poloviny kuchyne v byte kaplicku/modlitebnu. Ani nevim, jestli to je rouhani.
Dnes mi nastesti doslo, ze Montpellier je nedaleko a tak vikend snad stravim u Nickolase. Uz jsme se nevideli dlouho.
Dnes mi nastesti doslo, ze Montpellier je nedaleko a tak vikend snad stravim u Nickolase. Uz jsme se nevideli dlouho.
Saturday, 13 January 2007
Prvni...
..možná, že jsem to i slíbil. každopádně to bude nepravidelné a možná mě to zas brzy omrzí. tak spíš řekněte, když je to zbytečné..
Včera ráno jsme měli bilanci se svýma šéfikama. Přišli k nám domu aby si prohlídli jestli jsme něco nezničili. Nic jsme nezničili a Kate šla na řadu jako první. Já v pokoji nejdřív (tajně?) poslouchal a potom si začal číst Sinuheta. Když na mě přišla řada a dostali se až k problémům: začal jsem s tím že se mi nelíbí že pracuju 40 hodin týdně a jako dobrovolník bych měl jenom třicet pět. Dostalo se mi odpovědi, v níž se smíchali dvě nostalgická vyprávění z mládí o tom jak byli v Anglii a jak to bylo těžký. Co na to namítnout? Řikal jsem, že by nám konečně už mohli dát tu rychlovaznou konvici, kterou byli reklamovat. Tentokrát mi vyprávěli o tom, že i jiný EVS dobrovolníci v jiných bytech taky rychlovarnou konvici nemaj a že to není naše právo. Ukázali na kastrůlek co ležel na plotně a že to stačí (kastrůlek pochází z Čech, ale to jsem raději neřekl). Mluvil jsem o ulomenym kohoutku v kuchyni o kterym jsme jim řikali už před třema měsícema. (mýtí nádobí je sázka do loterie, několik minut totiž voda teče obloukem ale pak to náhle začne stříkat proudem několika metrů). To bylo první v čem jsem uspěl – pan šéf ho přijde opravit. Přivezli nám ale televizi, kterou měli přivést druhej týden v září. Vypadá, že bude vysílat černobíle. Je velká a nefunguje. Pak odešli. A já taky. Do práce.
U baráku jsem v budce našel dopis č.25 od babičky. Cestou na tramvaj sem se dozvědel, že babička je nemocná, má rýmu, smrká bílou vodu z nosu, kašle a vykašlává žlutý hlen z průdušek. Byla u lékaře Mudr. Jana Címaly tam v Bráníku, který je bývalý vojenský lékař, má smysl pro pořádek, kázeň, disciplínu, řád, vstřícný, ochotný. Dostala 20 tablet antibiotik a silný lékařský sirup. Psala mi ještě o tom jak má co brát a že mu na oplátku koupila Ruské šampanské naproti v Plusu. Stálo 90Kč. Dále psala, že se Topolánek může vrátit k manželce apod. Dopis mě rozveselil a tramvaj už přijížděla.
Z tramvaje jsem přesedl do vlaku, protože až do února budu pracovat u jezera za Grenoblem. Neměl jsem lístek a tak se mi četlo težko, a když kolem šel průvodčí nešlo to vůbec. Zbývaly mi poslední články Respektu a ráno se mi nechtělo do batohu brát knihu. Dojel sem nezkontrolován a u silnice před nádražím čekal na Valerii, Thomase a Alici. Respekt skončil v nádražním koši a tak sem se nudil. Po chvíli se na druhé straně silnice objevil bílý vlčák bez obojku a bez pána. Ačkoliv ta silnice byla jinak rušná, nic nejelo a on ji přešel bez zastavení a ohlédnutí. Zmizel za autem na parkovišti. Přemýšlel jsem nad tím, jestli život určuje něco jiného než náhoda a že je dobře, když ho nepřejelo auto.
Přijeli po francouzsku, o 30minut později.
Odpoledne jsem chodili po značených stezkách. Kontrolovali jestli jsou správně značený, jestli tam značky vůbec jsou. Kreslili do mapy jestli jdeme po silnici, ceste nebo stezce (route, chemin, sentier) apod. O týhle práci a o tom jakej v tom maj bordel ale jindy.. V 17:00 jsme to zabalili a jeli autem zpátky do Grenoblu, čekali jsme v zácpě a tak jsem na kurz francouzštiny přišel o hodinu později. O přestávce jsem se potkal s Čechem z kurzu pro začátečníky. Jmenoval se Vilém a byl z Uherský Brodu. Ptal se jestli vim, kde to je a já mu řek, že sem pražák –(napadlo mě že by se tomu moch smát a tak se i stalo) – ale že to bude asi někde u Uherského Hradiště. Pak jsem se bavili o tom co tu děláme a jak dlouho tu sme a budem. Jako obvykle s Čechem. Vystudoval chemii a tady pracuje v cyklotronu, což je taková kulatá budova, kde by měl být i zkušební jadernej reaktor. Ondřej /Svoboda/ mi řikal, že lidi co tam pracujou maj zakázáno pít EVIAN protože v ní sou stopový prvky něčeho radioaktivního, takže jim tam ty lidi pak pípaj na poplach. Co je na tom pravdy nevím, nicméně u Viléma jsem si to ověřit zapomněl. Podali jsme si ruce a neurčitě se rozloučili. Jel jsem tramvají domu.
Večeři jsem sněd rychle, protože jsem mel být v 21:45 u budky. Hovor trval půl hodiny. Odcházel jsem veselejší. Po příchodu domů Kate už spala, připravil jsem si oběd na další den, udělal repetici v supermemu a plynule se přesunul do lucidních krajin. Ted už asi spím.
Včera ráno jsme měli bilanci se svýma šéfikama. Přišli k nám domu aby si prohlídli jestli jsme něco nezničili. Nic jsme nezničili a Kate šla na řadu jako první. Já v pokoji nejdřív (tajně?) poslouchal a potom si začal číst Sinuheta. Když na mě přišla řada a dostali se až k problémům: začal jsem s tím že se mi nelíbí že pracuju 40 hodin týdně a jako dobrovolník bych měl jenom třicet pět. Dostalo se mi odpovědi, v níž se smíchali dvě nostalgická vyprávění z mládí o tom jak byli v Anglii a jak to bylo těžký. Co na to namítnout? Řikal jsem, že by nám konečně už mohli dát tu rychlovaznou konvici, kterou byli reklamovat. Tentokrát mi vyprávěli o tom, že i jiný EVS dobrovolníci v jiných bytech taky rychlovarnou konvici nemaj a že to není naše právo. Ukázali na kastrůlek co ležel na plotně a že to stačí (kastrůlek pochází z Čech, ale to jsem raději neřekl). Mluvil jsem o ulomenym kohoutku v kuchyni o kterym jsme jim řikali už před třema měsícema. (mýtí nádobí je sázka do loterie, několik minut totiž voda teče obloukem ale pak to náhle začne stříkat proudem několika metrů). To bylo první v čem jsem uspěl – pan šéf ho přijde opravit. Přivezli nám ale televizi, kterou měli přivést druhej týden v září. Vypadá, že bude vysílat černobíle. Je velká a nefunguje. Pak odešli. A já taky. Do práce.
U baráku jsem v budce našel dopis č.25 od babičky. Cestou na tramvaj sem se dozvědel, že babička je nemocná, má rýmu, smrká bílou vodu z nosu, kašle a vykašlává žlutý hlen z průdušek. Byla u lékaře Mudr. Jana Címaly tam v Bráníku, který je bývalý vojenský lékař, má smysl pro pořádek, kázeň, disciplínu, řád, vstřícný, ochotný. Dostala 20 tablet antibiotik a silný lékařský sirup. Psala mi ještě o tom jak má co brát a že mu na oplátku koupila Ruské šampanské naproti v Plusu. Stálo 90Kč. Dále psala, že se Topolánek může vrátit k manželce apod. Dopis mě rozveselil a tramvaj už přijížděla.
Z tramvaje jsem přesedl do vlaku, protože až do února budu pracovat u jezera za Grenoblem. Neměl jsem lístek a tak se mi četlo težko, a když kolem šel průvodčí nešlo to vůbec. Zbývaly mi poslední články Respektu a ráno se mi nechtělo do batohu brát knihu. Dojel sem nezkontrolován a u silnice před nádražím čekal na Valerii, Thomase a Alici. Respekt skončil v nádražním koši a tak sem se nudil. Po chvíli se na druhé straně silnice objevil bílý vlčák bez obojku a bez pána. Ačkoliv ta silnice byla jinak rušná, nic nejelo a on ji přešel bez zastavení a ohlédnutí. Zmizel za autem na parkovišti. Přemýšlel jsem nad tím, jestli život určuje něco jiného než náhoda a že je dobře, když ho nepřejelo auto.
Přijeli po francouzsku, o 30minut později.
Odpoledne jsem chodili po značených stezkách. Kontrolovali jestli jsou správně značený, jestli tam značky vůbec jsou. Kreslili do mapy jestli jdeme po silnici, ceste nebo stezce (route, chemin, sentier) apod. O týhle práci a o tom jakej v tom maj bordel ale jindy.. V 17:00 jsme to zabalili a jeli autem zpátky do Grenoblu, čekali jsme v zácpě a tak jsem na kurz francouzštiny přišel o hodinu později. O přestávce jsem se potkal s Čechem z kurzu pro začátečníky. Jmenoval se Vilém a byl z Uherský Brodu. Ptal se jestli vim, kde to je a já mu řek, že sem pražák –(napadlo mě že by se tomu moch smát a tak se i stalo) – ale že to bude asi někde u Uherského Hradiště. Pak jsem se bavili o tom co tu děláme a jak dlouho tu sme a budem. Jako obvykle s Čechem. Vystudoval chemii a tady pracuje v cyklotronu, což je taková kulatá budova, kde by měl být i zkušební jadernej reaktor. Ondřej /Svoboda/ mi řikal, že lidi co tam pracujou maj zakázáno pít EVIAN protože v ní sou stopový prvky něčeho radioaktivního, takže jim tam ty lidi pak pípaj na poplach. Co je na tom pravdy nevím, nicméně u Viléma jsem si to ověřit zapomněl. Podali jsme si ruce a neurčitě se rozloučili. Jel jsem tramvají domu.
Večeři jsem sněd rychle, protože jsem mel být v 21:45 u budky. Hovor trval půl hodiny. Odcházel jsem veselejší. Po příchodu domů Kate už spala, připravil jsem si oběd na další den, udělal repetici v supermemu a plynule se přesunul do lucidních krajin. Ted už asi spím.
Subscribe to:
Posts (Atom)