V rámci mého pondělí s vozíčkářema jsme se šli podívat do domova důchodců v jejich čtvrti. Všechny ulice ve Wiskozu jsou pojmenovány podle padlých z druhé světové války. Hledáme pamětníky, aby nám řekly cokoli z čehož bychom následně mohli udělat výstavu. Povídali jsme si s madame, která nám vyprávěla o první lednici v roce 1957,o tom, že popelnice neexistovaly, protože se vše pálilo, že byty se nezamykaly, protože v nich nebylo co ukrást..když jsem řekl, že jsem Čech, ukázala na dědu v povzdálí s tím, že on také.
Karel se ale narodil ve Francii. V roce 1935 přišli jeho rodiče do Grenoblu do textilní továrny. Spolu s nimi i mnoho dalších poláků, maďarů, italů i jiných cizinců. Ve Francii totiž tento průmysl neměl tradici a tak lákali cizince se zkušenostma. Postupně se jim tu narodili tři děti. V rodině vždy mluvili česky a ve Francii všichni zůstaly. Mluvil bez přízvuku, ale s chybami, používal zastaralé výrazy (bylo to tu samý hala bala, talijáni...) a modifikoval francouzské do češtiny (espaňolové). Čechy v Grenoblu žádné nezná. S jeho rodiči prý přišla ještě slovenská rodina, ale ti u jsou všichni mrtví. V Čr byl naposled před rokem. Má šest dětí a v životě vytřídal tři profese, všechny dělnické. Jeho děti česky už neumí, ale teď mu prý vyčítají, že je to nenaučil. Zahrál jsem si s nim a jeho společníkama dvě kola podivného domina. Už jsme museli odejít /odjet/ a tak my Charles ještě nadiktoval číslo a řek at se mu ozvu, že tu už nikoho nemá (manželka seděla opodál, jen nevěděl jak to říct).
Tuesday, 20 February 2007
Charles, Karel…
Thursday, 15 February 2007
Večer s Čechy aneb kabelogram už se nepoužívá.
Byl jsem u Amélie s Tonym, co mi vyprávěl o Kongu, o prezidentovi - vrahovi půlky opozice. O tom, že získali oficiálně nezávislost v roce 1960, ale jinak až tak o dvě až tři desetiletí později. I otroctví jsem se dozvěděl zajímavé věci. Ještě na konci 19. století vozili odtamtud francouzi v klecích černochy a pak je nechávaly na ulici jako atrakci pro pobavení, běloši si mysleli, že jsou to zvířata a házeli jim banány... Kolem devátý jsme se ale stali svědky partnerské (poslední) hádky a já jsem pocítil čas odejít.
Už dlouho jsem chtěl do konverzačního klubu přijít. Pořárá ho Tereza, která vyučuje v Grenoblu češtinu. Pozvánku dostávám mailem. Přišel jsem trochu dříve a venku už přešlapoval Čech. Byl to Čech, protože byl oblečenej jako socka (neznám definici). S jistým důvtipem jsem se zeptal: „Bonsoir, vous etes tcheque?“ „Oui“ „Dobrý večer“ „Quoi?“ „Dobrý večer“ „ahh…“ . Pracuje v synchrotronu. Všichni tři češi přes třicet, co jsem tu už potkal, tam pracovali také. Byl to chemik. Ptal jsem se ho na práci, na všechny ty divný budovy co v tom areálu mají. V tý jedný jim lítaj neurony skoro rychlostí světla, příklad z druhé byla mřížka magnésia nanesená na ňákou jinou z který se pak vytvoří laser, který je mnohem lepší než všechny ty co se používaj do teď. Nemám kapacitu na to, abych mu porozuměl i přesto, že to vysvětloval dobře. Mezitím přišli tři francouzi, co mají s tou Terezou kurz. Byli bezradní jako my. Po několika okamžicích jsme vešli do Cafe Table Ronde. Je to nejstarší kavárna v Grenoblu a druhá nejstarší ve Francii, z roku 1739. Zasedli jsme v prvním podlaží. Postupně přicházeli ostatní a já se bavil s Paulem. Paul studuje na univerzitě angličtinu, ačkoliv jeho otec je američan. S jeho matkou se seznámil v Indii, když nemohl při monzunech vycestovat, pak sní přijel do Francie a už neodjel. Řekl jsem s nadsázkou, že to je romantické. Přišel i Honza, co je tu od června, hledá práci a pracuje jako dobrovolník(opravdový- bez finančního ohodnocení). Bydlí u přítelkyně, která učila dva roky v Hradci francouzštinu. Povídal mi o projektu, kdy postavili drum’n’bass a jungle stage pro mentálně postizeny, kterym se to strasne libilo. Řikal mi i o tom, jak a kde se zdá sbírat víno. Platili mu jednou 50 s ubytovanim a jidlem a jednou 80 bez niceho. Je to ve Švýcarsku, staci pry prijet do města, co se jmenuje Aigle a tam se poptat. Nakonec tam byla i Maude, která byla minulý rok EVS v Třinci. Zná Darka, Nickolase, Patrika i Blanku, Syručka (i jeho holku, co je divna). Smáli jsem se postupně při objevování dalších lidí, co známe společně. Byla v Rock cafe i v Toulcově dvoře, a nakonec jsme usoudili, že jsem se museli už potkat. Znala i Štěpána, z vyprávění na semináři o něm prej mluvili jako o dobrym mentorovi. Soirée bylo u konce, protože poslední tramvaj přijíždí v jednu. Ještě před tím jsem se nisméne pobavil nad češtinou do kapsy z dřevních dob komunismu - Srovnejte a vyžehlete košile!! následovalo nespočet vět s kabelogramem (telegraf přepravený podmořským kabelem).
Tramvaj se vyznačovala apellation controlee– klukem, co drží chvíli dveře, protože z nich blije, a když se zavřou, pokračuje tak i vevnitř, hlukem opilců, deníkem Le monde, co jsem si koupil včera. (Kupuji si ho asi jen proto, abych se učil víc francouzsky – skoro ničemu totiž nerozumím a to dobře motivuje. Le monde vsak nedavaj lidi ani po dvou letech ve Francii, tak jsem klidny)
Přišel jsem domů a ještě napsal těchto pár řádek. Je půl třetí a já musím vstávat v sedm.
Už dlouho jsem chtěl do konverzačního klubu přijít. Pořárá ho Tereza, která vyučuje v Grenoblu češtinu. Pozvánku dostávám mailem. Přišel jsem trochu dříve a venku už přešlapoval Čech. Byl to Čech, protože byl oblečenej jako socka (neznám definici). S jistým důvtipem jsem se zeptal: „Bonsoir, vous etes tcheque?“ „Oui“ „Dobrý večer“ „Quoi?“ „Dobrý večer“ „ahh…“ . Pracuje v synchrotronu. Všichni tři češi přes třicet, co jsem tu už potkal, tam pracovali také. Byl to chemik. Ptal jsem se ho na práci, na všechny ty divný budovy co v tom areálu mají. V tý jedný jim lítaj neurony skoro rychlostí světla, příklad z druhé byla mřížka magnésia nanesená na ňákou jinou z který se pak vytvoří laser, který je mnohem lepší než všechny ty co se používaj do teď. Nemám kapacitu na to, abych mu porozuměl i přesto, že to vysvětloval dobře. Mezitím přišli tři francouzi, co mají s tou Terezou kurz. Byli bezradní jako my. Po několika okamžicích jsme vešli do Cafe Table Ronde. Je to nejstarší kavárna v Grenoblu a druhá nejstarší ve Francii, z roku 1739. Zasedli jsme v prvním podlaží. Postupně přicházeli ostatní a já se bavil s Paulem. Paul studuje na univerzitě angličtinu, ačkoliv jeho otec je američan. S jeho matkou se seznámil v Indii, když nemohl při monzunech vycestovat, pak sní přijel do Francie a už neodjel. Řekl jsem s nadsázkou, že to je romantické. Přišel i Honza, co je tu od června, hledá práci a pracuje jako dobrovolník(opravdový- bez finančního ohodnocení). Bydlí u přítelkyně, která učila dva roky v Hradci francouzštinu. Povídal mi o projektu, kdy postavili drum’n’bass a jungle stage pro mentálně postizeny, kterym se to strasne libilo. Řikal mi i o tom, jak a kde se zdá sbírat víno. Platili mu jednou 50 s ubytovanim a jidlem a jednou 80 bez niceho. Je to ve Švýcarsku, staci pry prijet do města, co se jmenuje Aigle a tam se poptat. Nakonec tam byla i Maude, která byla minulý rok EVS v Třinci. Zná Darka, Nickolase, Patrika i Blanku, Syručka (i jeho holku, co je divna). Smáli jsem se postupně při objevování dalších lidí, co známe společně. Byla v Rock cafe i v Toulcově dvoře, a nakonec jsme usoudili, že jsem se museli už potkat. Znala i Štěpána, z vyprávění na semináři o něm prej mluvili jako o dobrym mentorovi. Soirée bylo u konce, protože poslední tramvaj přijíždí v jednu. Ještě před tím jsem se nisméne pobavil nad češtinou do kapsy z dřevních dob komunismu - Srovnejte a vyžehlete košile!! následovalo nespočet vět s kabelogramem (telegraf přepravený podmořským kabelem).
Tramvaj se vyznačovala apellation controlee– klukem, co drží chvíli dveře, protože z nich blije, a když se zavřou, pokračuje tak i vevnitř, hlukem opilců, deníkem Le monde, co jsem si koupil včera. (Kupuji si ho asi jen proto, abych se učil víc francouzsky – skoro ničemu totiž nerozumím a to dobře motivuje. Le monde vsak nedavaj lidi ani po dvou letech ve Francii, tak jsem klidny)
Přišel jsem domů a ještě napsal těchto pár řádek. Je půl třetí a já musím vstávat v sedm.
Tuesday, 13 February 2007
Být francouzským doktorem…
Včera mi bylo špatně a tudíž jsem nešel do práce. V naší organizaci je po nemoci nutné přinést osvědčení od doktora. Volal jsem Rafael. Snažil jsem se jí vysvětlit, že je dmnc chodit za doktorem, když mam všechny léky doma a je to jenom kvůli papíru. Nemáme se moc rádi a já nepochodil.
Vyšel jsem do deště hledat doktory. U prvního mi řekli, že nemají místo. Druhý byl v té samé ulici, ale dalo se příjít jen na objednání. Nabídl mi šestou večerní.
Byla to přesně ta nemoc, která ještě nezabraňuje úkonům jako čtení, sezení u počítače, ale zabraňuje pracovat (ve skutečnosti mi bylo hodně špatně v neděli a já se chtěl jen doléčit) V podvečer jsem k mému překvapení přišel k enormní vile u které stála jachta. Zazvonil jsem a vešel do čekárny s nespočtem plakátu vrásčitých žen a fotkami mužů před a po (ty na kterých je vždycky fotka před lepší než ta po). Byla to estetická chirurgie. Pan doktor mi nicméně podal ruku a zavedl mě do své ordinace. Tam jsme oba zasedli do kožených křesel a mě se zvýšila teplota o několik stupňů. Všechno bylo luxusní a na jinym křesle za mnou spal jeho bílej smeták. Ptal se mě, co dělám ve Francii, kde bydlim a pak: proč jsem vlastně přišel: „Jsem nemocný, včera jsem měl teplotu, bolí mě hlava. Nechci léky, beru homeopatika, chci jen papír, že jsem nemocnej.“ Zeptal na kolik dní a pak naťukal do svého 30ti palcového applu, že si můj zdravotní stav vyžaduje dva dny odpočinku. Stálo to 29 euro. Měl jsem o tři eura míň, ale jemu to bylo jedno. Rozloučili jsem se.
Nevím, zda-li je to opravdu nutné, jestli by pracovní vztahy neměli být založené spíš na důvěře. Navíc, když jsem tu ještě nebyl nemocný a kdybych byl zdravý, tak by mi to ten doktor napsal taky.
(Ale co, platí to stejně pojišťovna.)
Vyšel jsem do deště hledat doktory. U prvního mi řekli, že nemají místo. Druhý byl v té samé ulici, ale dalo se příjít jen na objednání. Nabídl mi šestou večerní.
Byla to přesně ta nemoc, která ještě nezabraňuje úkonům jako čtení, sezení u počítače, ale zabraňuje pracovat (ve skutečnosti mi bylo hodně špatně v neděli a já se chtěl jen doléčit) V podvečer jsem k mému překvapení přišel k enormní vile u které stála jachta. Zazvonil jsem a vešel do čekárny s nespočtem plakátu vrásčitých žen a fotkami mužů před a po (ty na kterých je vždycky fotka před lepší než ta po). Byla to estetická chirurgie. Pan doktor mi nicméně podal ruku a zavedl mě do své ordinace. Tam jsme oba zasedli do kožených křesel a mě se zvýšila teplota o několik stupňů. Všechno bylo luxusní a na jinym křesle za mnou spal jeho bílej smeták. Ptal se mě, co dělám ve Francii, kde bydlim a pak: proč jsem vlastně přišel: „Jsem nemocný, včera jsem měl teplotu, bolí mě hlava. Nechci léky, beru homeopatika, chci jen papír, že jsem nemocnej.“ Zeptal na kolik dní a pak naťukal do svého 30ti palcového applu, že si můj zdravotní stav vyžaduje dva dny odpočinku. Stálo to 29 euro. Měl jsem o tři eura míň, ale jemu to bylo jedno. Rozloučili jsem se.
Nevím, zda-li je to opravdu nutné, jestli by pracovní vztahy neměli být založené spíš na důvěře. Navíc, když jsem tu ještě nebyl nemocný a kdybych byl zdravý, tak by mi to ten doktor napsal taky.
(Ale co, platí to stejně pojišťovna.)
Friday, 2 February 2007
Segolene Royal?
Segolene Royal je kandidátkou na prezidentku za PS- Parti Socialiste. Za jejího rivala se obecně považuje Nicolas Sarkozy za pravicovou UMP – l’Union pour la Majorité presidentielle (do češtiny nesmyslně překládáno jako Unie za lidové hnutí) . Celkově je kandidatu pres 30, ale očekává se souboj mezi těmato dvěmi. Volby probíhají dvoukolově o prvním a třetím dubnovém víkendu, nově zvolený prezident převezme pravomoc nejpozději do 10.května. Poprvé v historii páté republiky se prezident volí už po pěti letech /před rokem 2002 to bylo let sedm/. Právě díky této změně mohl do třetího období kandidovat i prezident Jacques Chirac. Neučinil tak. V jeho 75 letech se správně rozhodl si dát pauzu.
Meeting se konal v největší hale Grenoblu a podle odhadů tam bylo tři tisíce lidí. Na tribunách seděla veřejnost. Na hřišti VIP, Mouvement des Jeunes socialistes (hnutí mladých socialistů) a ostatni pozvaní, proto jsem tam byl i já jako dobrovolník Unis-cité. Začátek „otevřené diskuze“ byl oznámen na 18:00. Jako pozvaným se nám ale dostalo echo, že Royal příjde stejně až v sedm. První, co mě ochromilo po příchodu do haly, byli mladí socialisté. Všichni měli červená trička s nápisem jejich organizace a textem FIERS D’ETRE SOCIALISTES (Pyšní na to být socialisty). Kdybych neuměl francouzsky, řekl bych spíše, že očekáváme příchod popové hvězdy. Stojíce na svých židlích sice křičeli „Segolene Presidente“, ale do do bassů písničky Madonny mi to připadalo take jako přestávka při hokeji. Před tím než přišla, vešel do již předem připravené uličky kdosi z ochranky a mával rukama ať křičíme ještě víc. A oni řvali.
Ve skutečnosti se nejednalo o debatu, ale o „svědectví“ mladých francouzů. Segolene totiž v rámci svého boje za participační demokracii jezdí po Francii, aby nasbírala přání lidu a z nich pak vytvoří svůj politický program. Ten má být oznámen 11.února. Tím pádem na otázky neodpovídala. Když byla nedávno v televizní debatě a měla mluvit z patra, blábolila tam prý pátý přes devátý, tak možná i proto. Mimo to se jí vyčítá nezkušenost v politice, její nejvyšší a zároveň současný post je prezidentka Conseil Regional - Poitou Charentes (prezidentka Regionální Rady). U nás pro to neexistuje ekvivalent, ale s ohledem na moc a zodpovědnost se to dá přirovnat třeba k starostovi Opavy. V tomto ohledu je v porovnání se Sarkozym-bývalým ministrem financí a současným ministrem vnitra značně znevýhodněná. Její cesta k vysoké politice vede přes jejího životního druha Francois Rollanda, který je předsedou socialistů (teď si představte Paroubkovu ženu jako prezidenta čr.).
Po první hodině „svědectví“ (temoignages), kdy si studenti, nezaměstnaní i různí zástupci lidu všech možných instancí stěžovali, přišel na řadu 45 minutový monolog Segolene. Mluvila jako správná politička, v metaforách, o cílech hraničících s utopií, o tom, že přijde změna. Nejlépe její diskurz vyjadřuje i její nedosažitelný volební slogan pod kterým stála: Le progres pour tous, Le respect pour chacun (Pokrok pro všechny, Respekt pro každého). Celou dobu se smála, byla dobře nalíčená i oblečená. Mluvila o ekologii, a mě zarazily ty tuny volebních plakátu válejících se na zemi (z křídového papíru). Řikala bez vysvětlení, že pravice využíva média a publikum souhlasně bučelo a řvalo fůůj. Když jsem během projevu na chvíli ztratil pozornost, vedle mě si dva mladí tlustí socialisté četli dopis. Byla to pozvánka na meeting od ústředí její strany. Poprosil jsem je, jestli bych si ho nemohl přečíst. Mimo klasické pozvánky mě ihned rozesmálo oslovení : Cher camarade, Chere camarade – Drahý soudruhu, Drahá soudružko. Inu, historické předsudky nejsou všude stejné. Podal jsem ho zpátky s úsměšným: Merci camarades.
S Romainem jsme to už nevydrželi a odešli o chvíli před koncem. Venku pak při cigaretě ideálně shrnul postoj většiny francouzů (co znám) ke kandidátum na prezidenta: „..franchement..Sarko et Royal..je suis dans la merde, je sais pas qui voter...Sarkozy est conard, mais au moins tu sais ou il va.“ Cywe, fakt nevim koho budu volit, Sarkozy je sice kretén, ale alespoň víš, co od něj můžeš očekávat. To se u Segolene Royal zatím neví.
Meeting se konal v největší hale Grenoblu a podle odhadů tam bylo tři tisíce lidí. Na tribunách seděla veřejnost. Na hřišti VIP, Mouvement des Jeunes socialistes (hnutí mladých socialistů) a ostatni pozvaní, proto jsem tam byl i já jako dobrovolník Unis-cité. Začátek „otevřené diskuze“ byl oznámen na 18:00. Jako pozvaným se nám ale dostalo echo, že Royal příjde stejně až v sedm. První, co mě ochromilo po příchodu do haly, byli mladí socialisté. Všichni měli červená trička s nápisem jejich organizace a textem FIERS D’ETRE SOCIALISTES (Pyšní na to být socialisty). Kdybych neuměl francouzsky, řekl bych spíše, že očekáváme příchod popové hvězdy. Stojíce na svých židlích sice křičeli „Segolene Presidente“, ale do do bassů písničky Madonny mi to připadalo take jako přestávka při hokeji. Před tím než přišla, vešel do již předem připravené uličky kdosi z ochranky a mával rukama ať křičíme ještě víc. A oni řvali.
Ve skutečnosti se nejednalo o debatu, ale o „svědectví“ mladých francouzů. Segolene totiž v rámci svého boje za participační demokracii jezdí po Francii, aby nasbírala přání lidu a z nich pak vytvoří svůj politický program. Ten má být oznámen 11.února. Tím pádem na otázky neodpovídala. Když byla nedávno v televizní debatě a měla mluvit z patra, blábolila tam prý pátý přes devátý, tak možná i proto. Mimo to se jí vyčítá nezkušenost v politice, její nejvyšší a zároveň současný post je prezidentka Conseil Regional - Poitou Charentes (prezidentka Regionální Rady). U nás pro to neexistuje ekvivalent, ale s ohledem na moc a zodpovědnost se to dá přirovnat třeba k starostovi Opavy. V tomto ohledu je v porovnání se Sarkozym-bývalým ministrem financí a současným ministrem vnitra značně znevýhodněná. Její cesta k vysoké politice vede přes jejího životního druha Francois Rollanda, který je předsedou socialistů (teď si představte Paroubkovu ženu jako prezidenta čr.).
Po první hodině „svědectví“ (temoignages), kdy si studenti, nezaměstnaní i různí zástupci lidu všech možných instancí stěžovali, přišel na řadu 45 minutový monolog Segolene. Mluvila jako správná politička, v metaforách, o cílech hraničících s utopií, o tom, že přijde změna. Nejlépe její diskurz vyjadřuje i její nedosažitelný volební slogan pod kterým stála: Le progres pour tous, Le respect pour chacun (Pokrok pro všechny, Respekt pro každého). Celou dobu se smála, byla dobře nalíčená i oblečená. Mluvila o ekologii, a mě zarazily ty tuny volebních plakátu válejících se na zemi (z křídového papíru). Řikala bez vysvětlení, že pravice využíva média a publikum souhlasně bučelo a řvalo fůůj. Když jsem během projevu na chvíli ztratil pozornost, vedle mě si dva mladí tlustí socialisté četli dopis. Byla to pozvánka na meeting od ústředí její strany. Poprosil jsem je, jestli bych si ho nemohl přečíst. Mimo klasické pozvánky mě ihned rozesmálo oslovení : Cher camarade, Chere camarade – Drahý soudruhu, Drahá soudružko. Inu, historické předsudky nejsou všude stejné. Podal jsem ho zpátky s úsměšným: Merci camarades.
S Romainem jsme to už nevydrželi a odešli o chvíli před koncem. Venku pak při cigaretě ideálně shrnul postoj většiny francouzů (co znám) ke kandidátum na prezidenta: „..franchement..Sarko et Royal..je suis dans la merde, je sais pas qui voter...Sarkozy est conard, mais au moins tu sais ou il va.“ Cywe, fakt nevim koho budu volit, Sarkozy je sice kretén, ale alespoň víš, co od něj můžeš očekávat. To se u Segolene Royal zatím neví.
Takze už i sním ve francouzštině
Včera se mi vcelku špatně spalo – v důsledku toho jsem si zapamatoval dva sny. Na něch samotných by nebylo nic zajímavého, kdyby se mi nezdály ve francouzštině. To je dost udivující – při vyjadřování teď sice cítím určitou lehkost, ale rozhodně ne jistotu. Navíc ten co si pamatuju víc se odehrával v čr a většinu jeho části tvořil rozhovor s moji bejvalou učitelkou francouzštiny (Dufkovou!-on dirait plutot entre le reve et le cauchemar.). Po probuzení jsem si uvědomil, že tam došlo k nákýmu erroru, protože mi Dufková vnucovala místo věty bah..mais ici on parle tcheque. (ale tady mluvíme česky)jako správnou alternativu: mais selon on parle tcheque (ale podle mluvíme česky). Což je nesmysl.
Monday, 29 January 2007
Uříznutý prst
Kundič píše, abych nahodil nákej post s kroksantama. Nebude to o pečivu ale krátce o ovoci a zelenině. Na nedělním trhu totiž vyjde tak dvakrát levnejc nez v supermarketu. Jsem pravidelným zákazníkem a mám to tam rád – maloobchodníci co bojujou o zákazníka, řev (zelí piece za 1euro!…), arabština, marokánci…chňapá tam po mně neviditelná ruka.
Kate už se mnou asi týden nebydlí, je na koleji pro dívky. Poprvé v životě tak bydlím sám. Chystám se nastěhovat do jejího pokoje. Když přijdu v podvečer z práce, čeká mě jen samota a ticho. Je to nezvyklý, ale nemůžu říct, že mi to teď nevyhovuje. Klid.
Dnes jsme v APF (assosication des paralyses de France) byli jen tři. Amélie si o víkendu při vaření uřízla prst a doktor ji dal na dva měsíce dovolenou. Amélie bydlí s někym s kym se chce rozejít, ale nemůže protože se nemá kam odstěhovat. Nastěhovala se tam v říjnu a to už věděla, že jí podvádí. Je to zmrd. Taky by ráda jela příští rok do Austrálie – ale každej cizinec co tam chce pracovat musí mít před příjezdem na kontě 3000€. A to moc lidí nemá. Asi před týdnem jsme zjistili, že když byla Pavlína v Grenoblu, tak se setkali. Svět je malý?
Jen abych vás navnadil: tenhle čtvrtek jdu na setkání Segolene Royal s mládeží. Tak pak napíšu..a ti kdo nevědí, kdo to je..možná, že budou v květnu překvapení…
Kate už se mnou asi týden nebydlí, je na koleji pro dívky. Poprvé v životě tak bydlím sám. Chystám se nastěhovat do jejího pokoje. Když přijdu v podvečer z práce, čeká mě jen samota a ticho. Je to nezvyklý, ale nemůžu říct, že mi to teď nevyhovuje. Klid.
Dnes jsme v APF (assosication des paralyses de France) byli jen tři. Amélie si o víkendu při vaření uřízla prst a doktor ji dal na dva měsíce dovolenou. Amélie bydlí s někym s kym se chce rozejít, ale nemůže protože se nemá kam odstěhovat. Nastěhovala se tam v říjnu a to už věděla, že jí podvádí. Je to zmrd. Taky by ráda jela příští rok do Austrálie – ale každej cizinec co tam chce pracovat musí mít před příjezdem na kontě 3000€. A to moc lidí nemá. Asi před týdnem jsme zjistili, že když byla Pavlína v Grenoblu, tak se setkali. Svět je malý?
Jen abych vás navnadil: tenhle čtvrtek jdu na setkání Segolene Royal s mládeží. Tak pak napíšu..a ti kdo nevědí, kdo to je..možná, že budou v květnu překvapení…
Tuesday, 23 January 2007
Montpellier
Do Montpellier jsem přijel dopoledne a s Nickolasem se setkal až večer. Den jsem strávil s Litevkou Gyntou, která se měla večer setkat s někym z Hospitalityclub u. Chodili jsme po městě, byli v několika galeriích, (vy)hrál jsem enormní šachy v místnim parku nad nakym arabem, nudili se. Montpellier má malý ale hezký centrum, jsou tam baráky, jejichž postranní zdi bez oken jsou pomalovaný tak, aby vypadali jako normální domy (říká se tomu, trompe-l’éil). .
S Nickolasem jsme měli sraz před nádražím. Už do telefonu se mě ptal jestli mam čas celou noc, ten samej den se totiž vrátil po třech měsících z Maroka. Byl tam jako „animátor“ u dětí.
Smál se, že už mluvim francouzsky. Pilo se, nejdřív vevnitř a pak venku. Mimojiné jsem se dozvědel, že Nicko má ve čtvrtek pohovor na speciální pedagogiku v Lyonu. Šel jsem spát ve čtyři. Ve tři odpoledne jsme vyšli z bytu Camille (tam kde si byl i ti Tomáši). My dva a ještě s náma byl Eli. Mám dojem, že Eli je teplej. Koupili šunku, sýr, rajčata, bagety a šli to sníst do zahrad. Původně jsme měli jet k moři, ale Eli musel od pěti pracovat a tak jsme to nestihli. Večer jsme šli na narozeniny holky, jejíž jméno jsem zapomněl. Probíhalo to tradičně francouzsky: hodně lidí v malym bytě, konverzace, odchod pro nákup alkoholu do Episserie, hašiš, kytara. .rozhodli jsme se s Nickolasem, že se pojedem podívat na východ slunce. Ve čtyři jsem to zatáh, zbudil mě sice kolem šestý, ale jemu samotnýmu ani nikomu jinýmu se už nechtělo. Přesto jsem vyjeli. Původně jsem měl řídit já, protože sem nepil, ale on se nedal přemluvit. Bylo sedm a montpellier ještě spalo. Jeli jsem na červený, řikal, ale že to tam zná a že se díval jestli něco nejede. Moc sem mu nevěřil. K moři to trvalo půl hodiny. Přijeli jsme trochu dřív a tak jsme měli ještě čas jít do Boulangerie. Koupili jsme si 5 včerejších kroksantů za cenu jednoho čerstvýho. Prodavačka věděla, kdy otevírá Carrefour, ale nevěděla, kdy vychází slunce. Došli jsem na poslední kámen mola. Čekali a jedli. Smál sem se, že tam maj moře co nemá vlny ani příliv a odliv, protože sem to nevěděl. Byly mraky, a tak jsem místo slunce viděli červeno oranžovou mlhu v dáli. Přesto však, být svědek přeměny noci na den je krásný.Kousek od tamtud byl bleší trh. Chtěl sem si koupit pannu z výlohy za 80€(smluvní) , ale neměl sem ani euro. Vrátili jsme se a hodinu spali. Pak jsme jeli k Nickolasovi domu, bydlí ve vesnici za Montpellier. Byla tam jeho máma, bratr a později přišli i náký kamarádi ze Skauta. Nickolas vařil typickou marockou chálku:brambory, kuře, velký oranžový brambory, rajčata. Vaří se to v divnym hrnci a ze stejnýho to pak i všichni jí. U jídla se nepije a jí se pravou rukou. Islám to sice vysvětluje andělama a kdoví čim, ale je to zkrátka kůli tomu, že levou se utírá prdel. Možná mě měli za chytrýho, protože se hádali kdo napsal Madame Bovaryovou a Candide a já to zrovna věděl.
V půl šestý jsem přišel na nádraží. V tgv sem sousedce důchodkyni nabíd ovoce. Nechtěla a smrděla.. usnul jsem.
Připadalo mi, že poprvé od září ve Francii skutečně žiju.
S Nickolasem jsme měli sraz před nádražím. Už do telefonu se mě ptal jestli mam čas celou noc, ten samej den se totiž vrátil po třech měsících z Maroka. Byl tam jako „animátor“ u dětí.
Smál se, že už mluvim francouzsky. Pilo se, nejdřív vevnitř a pak venku. Mimojiné jsem se dozvědel, že Nicko má ve čtvrtek pohovor na speciální pedagogiku v Lyonu. Šel jsem spát ve čtyři. Ve tři odpoledne jsme vyšli z bytu Camille (tam kde si byl i ti Tomáši). My dva a ještě s náma byl Eli. Mám dojem, že Eli je teplej. Koupili šunku, sýr, rajčata, bagety a šli to sníst do zahrad. Původně jsme měli jet k moři, ale Eli musel od pěti pracovat a tak jsme to nestihli. Večer jsme šli na narozeniny holky, jejíž jméno jsem zapomněl. Probíhalo to tradičně francouzsky: hodně lidí v malym bytě, konverzace, odchod pro nákup alkoholu do Episserie, hašiš, kytara. .rozhodli jsme se s Nickolasem, že se pojedem podívat na východ slunce. Ve čtyři jsem to zatáh, zbudil mě sice kolem šestý, ale jemu samotnýmu ani nikomu jinýmu se už nechtělo. Přesto jsem vyjeli. Původně jsem měl řídit já, protože sem nepil, ale on se nedal přemluvit. Bylo sedm a montpellier ještě spalo. Jeli jsem na červený, řikal, ale že to tam zná a že se díval jestli něco nejede. Moc sem mu nevěřil. K moři to trvalo půl hodiny. Přijeli jsme trochu dřív a tak jsme měli ještě čas jít do Boulangerie. Koupili jsme si 5 včerejších kroksantů za cenu jednoho čerstvýho. Prodavačka věděla, kdy otevírá Carrefour, ale nevěděla, kdy vychází slunce. Došli jsem na poslední kámen mola. Čekali a jedli. Smál sem se, že tam maj moře co nemá vlny ani příliv a odliv, protože sem to nevěděl. Byly mraky, a tak jsem místo slunce viděli červeno oranžovou mlhu v dáli. Přesto však, být svědek přeměny noci na den je krásný.Kousek od tamtud byl bleší trh. Chtěl sem si koupit pannu z výlohy za 80€(smluvní) , ale neměl sem ani euro. Vrátili jsme se a hodinu spali. Pak jsme jeli k Nickolasovi domu, bydlí ve vesnici za Montpellier. Byla tam jeho máma, bratr a později přišli i náký kamarádi ze Skauta. Nickolas vařil typickou marockou chálku:brambory, kuře, velký oranžový brambory, rajčata. Vaří se to v divnym hrnci a ze stejnýho to pak i všichni jí. U jídla se nepije a jí se pravou rukou. Islám to sice vysvětluje andělama a kdoví čim, ale je to zkrátka kůli tomu, že levou se utírá prdel. Možná mě měli za chytrýho, protože se hádali kdo napsal Madame Bovaryovou a Candide a já to zrovna věděl.
V půl šestý jsem přišel na nádraží. V tgv sem sousedce důchodkyni nabíd ovoce. Nechtěla a smrděla.. usnul jsem.
Připadalo mi, že poprvé od září ve Francii skutečně žiju.
Subscribe to:
Posts (Atom)